Audio Engineering Society 2013

Odpovědět
jindrich
Příspěvky: 48
Registrován: 01 úno 2013 20:12

Audio Engineering Society 2013

Příspěvek od jindrich » 13 srp 2013 16:12

Reportáž z kongresu AES v Římě.

ObrázekZkratka AES je v oblasti praxe zvukové techniky známá asi převážně ve spojení s digitálním rozhraním AES/EBU. MADI se ale také jmenuje AES10 a je tak zaneseno ve standardizačních materiálech. Audio Engineering Society má za sebou historii táhnoucí se již od roku 1948. Sdružuje jak firmy působící ve vývoji a výrobě audio zařízení, tak profesionály pohybující se v oblasti výroby zvukového obsahu, akustiky, akademické pracovníky v příslušných oborech, stejně jako studenty. Tento široký záběr nabízí to, co na leckterém jiném „fóru“ nenajdeme. V diskuzích se tu potkávají vývojáři s uživateli svých výrobků, tvůrci norem s těmi, kteří je musí následovat atp.

Každoročně se konají dva hlavní kongresy, jeden v Evropě a druhý ve Spojených státech. Kromě toho probíhá ještě celá řada dalších konferencí, které jsou úzce tématicky vymezeny (např. nadcházející akce o výuce v audiu konaná v americkém státě Tennessee nebo o reproduktorech a sluchátkách ve finských Helsinkách).

Po dvou ročnících za sebou konaných v Londýně se loni evropský kongres přesunul do Budapešti, kde se konal poprvé. Novinkou bylo i umístění letošního ročníku do Říma. Akce se konala od 4. do 7. května v prostorách nazvaných honosně Fontana di Trevi Conference Center. Slavná turistická atrakce je skutečně jen několik desítek metrů daleko. Konferenční prostory se nacházely v podzemí staré budovy patřící Gregoriánské univerzitě. Hned po příjezdu bylo jasné, že se rozsah akce opět zmenšil. Oproti např. kongresu v Londýně v roce 2010 se program konference jako takové zúžil na polovinu a přidružené výstavy výrobců nemá ani cenu srovnávat. To v současné době nemůže nikoho překvapit. Co ale překvapující bylo a to v pozitivním slova smyslu byl přesun k zvukové praxi a ještě většímu propojení zúčastněných disciplín. Nelze postihnout vše, co se na kongresu událo, ale pojďme se podívat na akce, které jsem si z celého menu vybral já.

Kalendář kongresu je rozdělen do několika pásem, která probíhají paralelně, ale vesměs se tématicky příbuzné záležitosti nekryjí. Základem jsou stále tzv. Paper Sessions, kterých proběhlo tento rok 18 bloků. Jsou to záležitosti týkající se vesměs prezentování novinek ve všech možných technologických a vědeckých oblastech. Dalším pásmem jsou Tutorials, kterých letos výrazně přibylo a jsou možná tím nejzajímavějším pro účastníky z řad zvukařů. Na výběr jsou i Workshops, které jsou setkáním s profesionály působícími v praxi a nabízejí možnost náhledu do jejich výsledků a know-how. Své místo mají i studentské akce, které kromě setkání jako takového nabízejí ještě studentskou soutěž nahrávek a také technologických návrhů. Zbývají ještě setkání technického výboru a standardizačních výborů, ale ty nejsou pro návštěvníka z řad zvukařů (tedy i pro mne) příliš lákavé...

Den první
První den jsem zahájil tutorialem Microphone Technology amerického zvukaře Rona Streichera, mimo jiné autora knihy The New Stero Soundbook. Ačkoli byla problematika brána od začátku, rozhodně bylo víc než zajímavé poslechnout si celou přednášku s mnoha praktickými radami. Například jak využít směrové charakteristiky (třeba využití odlišné polohy nul charakteristik v rámci minimalizování zpětné vazby z odposlechů, pro kardiodu je minimum ve 180°, pro superkardiodu je to ale ve 125° a 225°) a co nám vlastně říkají všemožné koeficienty jednotlivých charakteristik (např. faktor vzdálenosti relativní ke kulové charakteristice, který nám říká, v jaké vzdálenosti bude poměr přímého a odraženého zvuku stejný jako pro „kulák“ ve vzdálenosti 1m od zdroje). Každý, kdo se zabývá nahráváním, by si měl příslušnou poněkud vědecky vypadající tabulku prostudovat, protože skrývá víc než dost praktických informací. Vzhledem k současné „renesanci“ páskových mikrofonů byla pochopitelně část vyhrazena i jim se zdůrazněním problematických situací vedoucích k jejich poměrně snadnému zničení. Každý nový šťastný majitel páskového mikrofonu by si měl tuto problematiku nastudovat.

Odpoledne jsem navštívil workshop nazvaný Film Sound Mixing, což bylo setkání s tvůrci působícími v italském filmovém a televizním průmyslu. Vzhledem k tomu, že v Itálii je již delší dobu zavedeno kontrolování hlasitosti ve vysílání vycházející z původní ITU normy, samozřejmě se diskuze posunula tímto směrem. Bohužel jsem se nemohl zbavit pocitu, ze zejména jeden z tvůrců televizních spotů nepochopil, že celý systém měření je tu především pro jeho ochranu. Vyprávěl o svých potížích s výstupní kontrolou, které by vůbec nemohly nastat, kdyby si zúčastnění uvědomovali skutečné možnosti, které měření hlasitosti nabízí. Bohužel se ale v Itálii nepracuje se stanovením maximální krátkodobé hlasitosti (Short-term Loudness) a hlasitostního rozsahu (Loudness Range). Námitky z výstupní kontroly totiž nebyly podloženy měřením, pouze se jim zdálo, že je v jednom místě program „příliš hlasitý“. Inu, oproti přelimitovaným krabicím může návrat dynamiky některé lidi překvapit, ale právě proto je důležité se opřít o aparát, který dává tvůrcům jasně zelenou a končí tak diktát z „kopru“, postavený vesměs na quasi-špičkovém měření.
Posun akcí AES více směrem k zvuku spojenému s obrazem byl kromě dalších akcí vidět hlavně na tutorialu nazvaném Music Production for Film, který vedl Simon Franglen. Ten pracoval jako aranžér (a v kontextu 90. let „programátor syntezátorů“) na filmech jako Skyfall, Avatar nebo Titanic. Vzhledem k tomu, že je to Brit, byly jeho postřehy týkající se hollywoodské mašinérie více než zajímavé a hlavně s pořádnou porcí nadhledu. Zásadním bodem byl fakt, že nové technické možnosti dorazily už i do jinak konzervativního amerického filmového průmyslu, a to jednoduše kvůli úspoře peněz. Zdá se, že už se na každou drobnost nenajímají velká postprodukční studia na celé týdny a měsíce, ale spíš je dělají ve svých vlastních prostorách lidé jako Simon. Jeho vybavení se nijak moc neliší od toho, co může mít leckdo doma, jen má o trochu více harddisků, protože knihovny samplů má podle svých slov všechny. Velká část práce a i mixy hudby vznikají často v jakémsi „studiu na kolečkách“, které je prý šikovný tým schopen postavit ve vhodném prostoru za 3 dny. Zajímavé bylo srovnání demo hudby, na které bylo prováděno schvalování výsledku. To Simon předvedl třeba u posledního Spidermana a Avatara. Projekty pouštěl přímo z ProTools a obsahovaly stovky stop. V zásadě ale proto, že se hudba velmi rychle mění a jediné, co ji propojuje, je orchestrální pás. Všechny rytmické, syntetické a další doprovodné zvuky jsou prakticky zcela odlišné, jakmile dojde k jakékoli změně, která může nastávat i jednou za několik desítek vteřin. Když se tento fakt zkombinuje s několikanásobným vrstvením, máme obří projekt na světě.
Obrázek
Den druhý - Loudness Day
Neděle byla vyhlášena jako Loudness Day, takže kromě ostatního programu se celým dnem prolínala červená nit prezentací a diskuzí o všech možných aspektech hlasitosti. Hlavním autorem programu byl Florian Camerer z rakouské národní vysílací společnosti ORF a také člen skupiny P-Loud uvnitř EBU (Evropská vysílací unie), která je zodpovědná za řešení problematiky hlasitosti a z níž vzešla metodika obsažená v doporučení R 128. Program dne byl rozdělen do jednotlivých bloků pokrývajících víceméně všechny oblasti. Za výraznou zmínku stojí prezentace současné situace v oblasti hudby, kterou vedl Thomas Lund z TC Electronic a legendární zvukový mistr George Massenburg. Zdá se, že se snad objevilo světlo na konci tunelu a že se do zlepšení situace zapojují stále významnější hráči, jako např. Bob Ludwig, špičkový masteringový inženýr a Mark Knopfler, slavný britský muzikant.

Argumenty jsou přesvědčivé, ale to odpůrci absurdního přístupu k limitaci a kompresi hudby ví už dávno. Zajímavé je, když dostávají jasné číselné vyjádření. Např. nové album AC/DC má průměrnou hlasitost -3,2 LUFS. Nemá cenu vztahovat to k hodnotě -23 LUFS, ta je určena pro vysílání. Je ale důležité uvědomit si, že hlasitost je vypočítána na základě RMS signálu, ačkoli poměrně sofistikovanou metodou. Nemůže tedy v absolutní stupnici přesáhnout přes hodnotu 0 LUFS, stejně jako špička signálu. Zároveň nikdo nikomu nezakázal nastavit si hlasitost poslechu, jak je ctěná libost! Výsledný signál je tak prostě pouze poškozený, nic víc. Hodnota špiček dosahuje až 2 dBTP, čili posloucháme signál ještě o 2 dB oříznutý při DA převodu. Ovšem pouze v případě poslechu datově nekomprimovaného signálu. V případě MP3 mohou špičky ještě výrazně narůst. Celkově bylo znát, že hlavním těžištěm práce lidí jako Florian Camerer je vysvětlovat znovu a znovu profesionálům ze zúčastněných oborů, že měření hlasitosti je jim ku prospěchu, viz vyprávění tvůrce televizních upoutávek z prvního dne. Zdá se, že se setkávají s odmítavou reakcí poměrně často, kdy např. zvukaři míchající pro televizi vidí ve věci jen „další komplikaci“. Z vlastní zkušenosti ale vím, že je to naopak osvobozující prostředek umožňující skutečnou tvůrčí práci a že to je většinou na obtíž lidem, pro které smíchat televizní (nebo jakýkoli jiný) pořad znamená „nacpat do limiteru co se tam vejde i nevejde“.

Skutečným problémem v audiovizuální tvorbě jsou rozdílné výsledky při měření všech složek signálu a pouze dialogu. Ačkoli se to zdá jako ne až tak zásadní potíž, může to za určitých okolností vést k selhání systému, zejména u programů, kde měření dává výrazně odlišné výsledky (čili u těch, které nejsou až tak založeny na mluveném slově). To může být problém při sjednocování hlasitosti v hudebních přehrávačích, které jsou vůbec specifickou kapitolou. Jediný argument pro extrémně vysoké hodnoty hlasitosti hudebních signálů je vlastně slabý výstupní výkon. V tomto ohledu je svým způsobem vinna EU. V rámci ochrany obyvatel před jimi samými rozhodla o omezení výstupního výkonu, sluchátkové zesilovače zařízení firmy Apple tak mají výstupní výkon v Evropě o 10 dB nižší než v USA. Zní to svým způsobem rozumně, protože různá módní sluchátka s vysokou citlivostí a přehnaným podáním basů jsou schopna bez problémů vyprodukovat skutečně vysoké hladiny akustického tlaku. Bohužel to ale řešení války hlasitostí příliš nenahrává. Co by ovšem mohlo zabrat je vyjednávání s firmou Apple. Jak jsem již psal v předcházejících článcích na téma hlasitosti, technologie Sound Check pro měření hlasitosti podle vlastní metodiky Applu je v iTunes už dávno obsažena. Část skupiny P-Loud začala s Applem jednat o tom, aby byla tato funkce „zapnuta z výroby“, jinak o ní nikdo ani neví... Uvidíme, jak to dopadne. Samozřejmě vzhledem k tomu, že iTunes jsou stále častěji využívány i pro přehrávání videí a filmů, je to poněkud komplikovanější záležitost.
Každopádně dochází k pozitivním posunům. Některé firmy reagují dokonce samy a zavádějí R 128 dobrovolně. V poslední době tak např. učinila herní divize firmy Sony. Hlasitostní standardizace byla zavedena v Norsku i v rozhlasovém vysílání a to jak v FM, tak v DAB (Digital Audio Broadcasting). Mezinárodní vysílací unie vydala třetí revizi své normy BS.1770, která i v celosvětovém měřítku zavádí relativní prahování podle EBU R 128. Ale i samotní tvůrci upozorňovali na zneužívání tohoto prahování k snížení výsledné hodnoty hlasitosti programu. Stačí držet tichá místa pořadu těsně nad hodnotou prahu, aby ještě byla započítána do celkové hodnoty, budou ji totiž tlačit směrem dolů vzhledem k tomu, že práh je 10 LU pod celkovou hodnotou (pravděpodobně -23 LUFS). Problém je každopádně již odhalen a řešen.
Obrázek
Diskuze o zvukovém zdraví dnešních hudebních nahrávek - zleva T.Lund, F.Camerer a G.Massenburg.

Z diskuze o hudební hlasitosti vyplynula ještě jedna zajímavá věc, která není z dokumentace R 128 úplně zřejmá. V návaznosti na dříve využívanou charakteristiku signálu Peak-to-RMS (nebo odstup špička - efektivní hustota, také známo jako Crest Factor) je nyní zaveden faktor PLR čili Peak-to-Loudness-Ratio. Narozdíl od Crest Factoru, který se lovil tak nějak od oka, jelikož měření nebyla nijak časově definována, je PLR jednoduše stanoveno jako rozdíl mezi špičkami a celkovou hlasitostí. Právě tato hodnota nás informuje o vnitřní dynamice signálu, tedy z pohledu současné situace o „zdraví“ nahrávky. Loudness Range neboli LRA, údaj známý z měření podle nových norem, nás informuje o něčem jiném. I totálně zalimitovaná nahrávka, kde v průběhu některé části dojde i třeba jen k „sjetí“ dané části na nižší úroveň, může mít vyšší LRA než velmi kvalitně smíchaná píseň, která je ale záměrně stále stejně hlasitá. Je tedy důležité vědět, že LRA nevypovídá nic o stavu tranzientů, je to údaj důležitý spíše pro filmový zvuk a delší programy obecně. V hudbě bude mít svoji úlohu spíš z druhého konce - může určit, že například nahrávka orchestrální hudby má rozsah hlasitosti příliš velký pro pohodlný domácí poslech. Klasickou situaci, že tiché pasáže neslyšíme a po zesílení nám při vypjatých částech téměř prasknou uši, zná leckdo.

ObrázekDen třetí a závěrečný den čtvrtý
Další dva dny konference byly plné zajímavých tutoriálů, které účastníkům umožnily nahlédnout do amerického a britského stylu vzdělávání v audio oblasti. Rozhodně byly velmi zajímavé a doporučuji vyhledat si publikace lidí jako jsou Stephen Webber, Alex Case a Justin Paterson. Webberova lekce DJingu, kde vyzval k vyzkoušení scratchování různé přítomné „zasloužilé“ zvukařské legendy, byla jednou z nejpovedenějších akcí celé konference.

Formou workshopů a diskuzí byly předvedeny i nové obklopující (immersive) reprodukční formáty. První míchací hala s Dolby Atmos postavená v Moskvě vypadá sice skvěle, ale i z prezentací konkurenčních firem v oblasti bylo znát, že tvůrci si zatím moc neví rady. Pravděpodobně se jedná o efekt, který se objevil při každém rozšíření počtu kanálů, i při přechodu mono - stereo. Diváci prý pokládají zejména přílišné vertikální umísťování zvuků za matoucí a nepříliš příjemné. Třeba je to jen zvyk, možná jde o zbytečně extrémní využívání nových možností.

Celou akci jsem zakončil návštěvou nejstaršího zvukového postprodukčního studia v Římě - FonoRama v rámci již zmiňovaných Technical Tours. Bylo založeno již v roce 1931 a lze říci, že staré studio u nás vypadá pravděpodobně v průměru lépe než staré studio v Itálii. Stejně tak jako u nás bylo i tady možné vidět ze současného pohledu nesmyslné postupy, které byly produkty své doby... Místní foley artist byl ale člověk, který svoji práci zcela miluje a to je věc, které není nikdy dost!

Foto: Se svolením Audio Engineering Society

Jindřich Kravařík, převzato z časopisu PiXEL 6/2013 - http://www.pixel.cz/198
PROFIL AUTORA: Ing. MgA. Jindřich Kravařík
Vystudoval ČVUT FEL se zaměřením na digitální zpracování signálů a tvorbu VST plug-inů a obor Zvuková tvorba na HAMU. Věnuje se převážně studiové práci, sound designu a tvorbě hudby pro video projekty - v rámci audiovizuálního MERGE studia a zvukového a nahrávacího studia Sype Studios. Šest let se též věnoval dabingu ve studiu Barrandov. V současné době občas vymění studiové prostředí za čerstvý vzduch nebo jiné klimatizované prostory při live práci v divadle Archa a s Cirkem La Putyka.

Odpovědět