Antares Auto-Tune 8

Odpovědět
jindrich
Příspěvky: 48
Registrován: 01 úno 2013 19:12

Antares Auto-Tune 8

Příspěvek od jindrich » 11 kvě 2015 14:22

Nová verze legendárního nástroje pro dolaďování.

Auto-Tune je pojem, který se v podstatě odpoutal od svého prvotního významu a dnes pro mnoho lidí znamená spíše specifický zvukový efekt než původní vyloženě technicky zaměřený plug-in. Firma Antares uvedla první verzi tohoto produktu v roce 1997 a pravděpodobně nikdo netušil, že se z něj stane fenomén, který bude přesahovat profesionální a muzikantské kruhy a budou si něm povídat i fanoušci a hudební kritici po celém světě a řešit jeho vliv na populární hudbu.

O co se vlastně jedná?
Pokud jste se s Auto-Tune v žádné podobě nesetkali, pojďme si produkt jako takový krátce představit. Systém analyzuje zvukový signál a hledá základní frekvenci monofonického - tedy jednohlasého - signálu samostatné melodie. Následně se ji snaží doladit na nejbližší tón odpovídající zvolenému ladění. Původní plug-in obsahoval pouze tento automatický mód, postupem času k němu přibyl i grafický ruční mód. V automatickém režimu jsou velmi důležité časové konstanty a míra tolerance k chybám ladění. Při optimálním nastavení bude doladění neznatelné. V zásadě jde o kompromis mezi příliš rychlou reakcí, která by na proces upozornila a příliš pomalou reakcí, která by intonační problém vyřešila až poté, co by byl slyšitelný i pro neškoleného posluchače. Dnes samozřejmě existuje hned několik produktů tohoto typu a některé DAW mají dokonce obdobné procesory obsaženy již v sobě ať už přímo, nebo formou přibaleného plug-inu. Například Cubase obsahuje jak automatický plug-in, tak i velmi sofistikovaný editor integrovaný přímo do jejího audio editoru. Jedním z nejznámějších konkurentů je určitě Celemony Melodyne, který je v základní verzi přibalován např. k ProTools, ale i dalším produktům. V rozšířené verzi pak máme k dispozici sofistikované samostatné prostředí, které umožňuje i práci s polyfonickým materiálem (ovšem až v nejvyšší verzi a za výrazně vyšší částku než je cena Auto-Tune). Portfolio Waves obsahuje také vlastní nástroj nazvaný jednoduše Tune, který obsahuje stejně jako Auto-Tune automatický a grafický mód. Dále je na trhu ještě několik produktů, vesměs jednoduchých a pracujících pouze automaticky.

Proč tolik povyku kvůli jednomu plug-inu?
Auto-Tune je známý i mezi konzumenty hudby, kteří mají jinak pouze dost vágní představu o tom, jak současná práce v oboru vypadá a jaké jsou možnosti zpracování signálů. Důvody, proč tomu tak je, se dají rozdělit na dvě větve. Jedna souvisí s etickými a estetickými hledisky toho, co je vlastně hlavním účelem plug-inu. Jednak jde o kritiku určité uniformity a faktu, že je komerční pop díky Auto-Tune příliš čistý a vymydlený. Je pravda, že součástí špičkového pěveckého výkonu je i precizní práce s intonací a rozhodně to neznamená pouze „trefit to“. Někdy může být lehká intonační odlišnost naopak přínosem. To všechno díky Auto-Tune mizí. S tím souvisí i fakt, že systém může místo k lehkým opravám sloužit spíš jako berlička, resp. pořádně velká berla. Právě vzhledem k tomu, že existence systémů tohoto druhu je tak všeobecně známá, počítá mnoho interpretů již při nahrávání s tím, „že se to potom nějak doladí“. Mnoho případů normalizačního popu totiž ukazuje, že ne všechno „se nějak postříhá“ a díky Auto-Tune byl konečně ve studiích kompletní záchranný balíček. To logicky vedlo i k jeho použití při živém vystupování. Jedním z poměrně raných a známých příkladů je turné kapely Metallica se symfonickým orchestrem v roce 1999. Tam se dá systém považovat ještě za berličku. Z mnoha živých záznamů i špičkových zpěvaček je však poznat, že samy o sobě neumí nic jiného než nazdařbůh intonačně „střílet“. Stačí si pustit nějaké živé vystoupení Madonny, Lany Del Rey nebo Florence and the Machine, díky čemuž si dokážeme představit, jak to asi musí vypadat ve studiu. To, že se v americkém popu párkrát provalilo použití úplného playbacku zpěvu (Britney Spears, Ashlee Simpson), je tak tedy důkazem, že na schopnosti těchto zpěvaček je i Auto-Tune krátký. Tento fakt pramení zejména z toho, že intonace je jen jednou ze složek kvalitního popového výkonu. Což nás ale vrací na začátek, jelikož se dá namítnout, že je to tím pádem pouze pomůcka pro někoho, kdo má zajímavou barvu hlasu, výraz, podání, emoce, ale bohužel to moc netrefuje...
Obrázek
Druhým důležitým bodem je tzv. Auto-Tune efekt. Ten vznikne použitím extrémních parametrů korekce. V praxi to znamená, že plug-in koriguje i ty nejmenší odchylky nejrychleji jak dokáže. Výsledkem je naprosto rovná základní frekvence tónu, která se navíc mezi jednotlivými tónovými výškami pohybuje v podstatě skokově. To u mnoha lidí evokuje pocit, že zpěvák působí „jako robot“. Což je pochopitelně dáno tím, že jednoduché hlasové syntezátory, zejména v dřívější době, žádné proměny základní frekvence v čase neobsahovaly. Podobná situace je u vokodéru, kde nahrazujeme základní tón nějakým syntetickým, často ve srovnání s přirozeným tónem výrazně rovnějším. Za první komerční kreativní využití je považována skladba Believe interpretovaná americkou zpěvačkou Cher v roce 1998, proto se také výsledek vžil jako „Cher efekt“. Postupem času se ale kreativní použití rozšířilo, protože pomocí definování cílových výšek využitím MIDI nebo razantní přestavbou v grafickém módu můžeme na Auto-Tunem změněný hlas v podstatě „hrát“, vytvářet další hlasy a tak podobně.

Dodneška jsou diskuze o těchto aspektech velmi živé. Je to skutečný fenomén, kterému se věnují teoretické statě i televizní skeče. Někteří umělci obhajují Auto-Tune jako naprosto zásadní tvůrčí element, ale když se člověk v článcích dozví, že použití Auto-Tune na desce Kayne Westa 808s & Heartbreak reprezentuje jeho „roztříštěnou duši po smrti matky“, tak se podle mne celá debata dostala do roviny naprosto oddělené od praxe a začala žít vlastním životem. Z méně seriózního soudku je poměrně populární Auto-Tune the News, což jsou vlastně přerytmizování a melodizace různých zpravodajských vstupů a výpovědí, často do nějakého R’n’B základu nebo tanečního stylu. Těžko bychom našli jakékoli zařízení z profesionální zvukové branže, kterému by se dostalo takové pozornosti široké veřejnosti.

Na letošním veletrhu NAMM byla uvedena v pořadí již osmá verze tohoto „zakladatele žánru“. Já osobně jsem jej naposledy používal ve verzi 3, což je už hodně dávno. Ve chvíli, kdy byla o tyto funkce rozšířena Cubase, nebyl už přílišný důvod používat software jiných výrobců, protože přímá integrace je pro mne osobně velmi důležitá. V grafickém rozhraní Auto-Tune jsem se při jeho používání před lety popravdě nikdy pořádně nezorientoval. To ovšem byly „zavěšené editory“ teprve v začátcích, propojené s hlavním sekvencerem např. pomocí rozhraní ReWire, s kterým přišla švédská firma Propellerheads ve spojitosti s DAW Reason. Sám jsem tedy zvědavý, kam tento způsob práce pokročil a jaké bude praktické srovnání s integrovaným editorem v Cubase.

Novinky oproti minulé verzi
Verze 8 stále běží na enginu nazvaném EVO, podle kterého se jmenovala šestá verze. Automatický mód obsahuje hlavní inzerovanou novinku nazvanou Flex-Tune. Jedná se o odlišný přístup k dolaďování, jelikož by měl ignorovat, zachytávat a dolaďovat pouze tóny, které se blíží definovaným tónovým výškám. Teoreticky tak nabízí mnohem větší svobodu, protože nebude se zpěvákem bojovat tam, kde nemá a umožňuje tím zachovat „jakákoli gesta, která nejlépe vyjadřují emocionální propojení s písní“. Otázkou je, jestli by přece jen pro správné vyjádření emocí nebylo lepší naučit se pořádně intonovat. Tento promo text je ale poměrně výstižný pro styl diskuzí a uvažování, který se ve spojitosti s tímto nástrojem rozvinul. Uživatel má tedy v současné verzi možnost plynule volit mezi klasickým, novým a žádným „stylem korekce“.

Novinkou je mód s nízkou latencí, umožňující snáz vřadit Auto-Tune do monitorovací cesty při nahrávání nebo při použití při živých koncertech. Pro ty ale již delší dobu existuje jak hardwarová varianta, tak varianta Live, která neobsahuje grafický editor, jenž je samozřejmě při takovém využití k ničemu. Pravdou je, že ten v současnosti dostupný vychází z verze 7, takže také neobsahuje zmiňovaný Flex-Tune.

Grafický mód také doznal rozšíření, zejména co se možností zobrazení týče. Nově můžeme zoomovat až na šestnáctiny jako základní jednotku při práci v hudebním rastru. Editační nástroje jsou nyní aktivní i při přehrávání a můžeme aktivovat okamžité přehrání transponovaného tónu, podobně jako když v MIDI sekvenceru hýbeme nahoru a dolů notou.

Současné portfolio obsahuje tři produkty. Nejprve je zde zjednodušený EFX3, který má i jiné a jednodušší uživatelské rozhraní a funkce pro jednoduché kreativní efektování. Následuje již zmiňovaný Live a plná verze 8. Jak jsem již zmínil, Live celkem pochopitelně neobsahuje grafický editor, ale oproti nejvyšší verzi má dokonce ovládání parametrů přes MIDI, ne pouze cílových notových výšek.
Obrázek
Auto-Tune v praxi a srovnání s Cubase VariAudio
Jedním z velkých kladů nástroje je to, že již po úvodním zapnutí rovnou funguje v zásadě ku prospěchu věci. Ovládání je intuitivní a v podstatě se od dřevních dob příliš nezměnilo. Grafické rozhraní je rozděleno do sekcí, orientace je snadná. Kromě základních parametrů detekce a korekce nabízí sekci pro ovládání a modifikaci vibrata a samozřejmě detailní ovládání cílového ladění. Další část ovládá celkové přelaďování a práci s formanty - tzv. Throat Length umožňující pracovat s modelováním formantových filtrů vytvářených hlasovým ústrojím a celkově tak měnit charakter hlasu.

Chování grafického módu jsem srovnával s již zmiňovaným vestavěným grafickým editorem Cubase. Ačkoli je ve VST plug-inech již delší dobu možné měnit velikost okna, přece jen je práce v grafickém módu alespoň pro mne přehlednější v Cubase. Hlavní problém je dle mého názoru v tom, že ačkoli by člověk velmi rád využil klávesnici, např. kurzory pro pohyb v okně, není to alespoň v Cubase možné. Klávesy jsou stále zachytávány hlavním oknem programu, což je, pravda, ve většině případů žádoucí. Mnoho uživatelů zná např. trable s plug-iny od Waves a jejich zachytávání klávesnice jak na Windows, tak na OS X v celkem libovolném hostiteli. S tím, že je plug-in v grafickém módu vlastně synchronizovaným sekvencerem (jelikož si pamatuje úpravy ladění v závislosti na čase a odpadá tak „střelba od boku¨ jako v módu automatickém), souvisí ještě problematika načítání dat. Pravděpodobně budeme pracovat pouze v synchronním módu, ale můžeme ho i vypnout. Audio je potřeba nejdřív přehrát a tím ho do plug-inu dostat. Následně pracujeme s celou stopu a nikoli s jednotlivými objekty, což může zhoršovat orientaci (nevidíme jednotlivé regiony). Pokud dojde k nějaké změně ve střihu, musíme signál znovu natáhnout - v integrovaném editoru si soubory úpravy nesou s sebou. Pokud se přesuneme s pozicí v sekvenceru, přesune Auto-Tune své zobrazení až po rozjetí přehrávání.
Obrázek
Co se analýzy týče, velmi rychle se ukázalo, že Auto-Tune má navrch. Problematický testovací vzorek, kde velmi špatně intonovaný půltónový glisovaný skok detekuje Cubase jako jeden tón (a tím pádem se k němu i tak chová při „parkování“ tónových výšek), Auto-Tune bez problémů analyzoval správně. Celkově je vidět, že je kladen výrazně větší důraz na křivku průběhu základní frekvence než na detekované „notové“ úseky. Ty je také možné zobrazit a srovnání dvou analýz můžete vidět na obrázku. Rovněž je vidět, že s křivkou pracuje detailněji a rovnou po analýze nabízí zobrazení nejen původní, ale i upravené křivky v závislosti na celkovém nastavení, tedy na parametrech společných s automatickým módem. Následně můžeme problematická místa detailně upravit ručně - třeba i namalovat celou křivku ladění.

Grafické prostředí umožňuje také práci s časováním - warping, ale tu je skutečně výrazně jednodušší udělat v audio editoru uvnitř DAW nebo přímo v sekvenceru. Výsledek je vidět rovnou na oscilografech regionů a můžeme ho velmi snadno přímo renderovat do nového souboru.

Závěr
Je znát, že Auto-Tune je zakladatelem dolaďování v DAW. Je to velmi povedený nástroj a pro uživatele DAW, které neobsahují vlastní grafický editor, znamená velmi dobrou volbu. Zejména pro ty, kteří nechtějí provádět mnoho operací ručně a jde jim primárně o automatický mód. Já osobně sice zůstanu u možností, které nabízí Cubase - ačkoli nejsou tak detailní, budou se zkrátka vždy snadněji ovládat, jelikož se nacházejí hluboko uvnitř programu. Automatický mód Auto-Tune je ale výrazně preciznější nástroj než přibalený Pitch Correct v Cubase. Navíc jde o mnohem víc než jen základní nástroj, pro spoustu činností postačí a není vůbec třeba zabředávat do grafického módu. Ten slouží spíš k řešení situací, kdy automatický mód selhává... Ovládání grafického režimu je intuitivní, ale vždy bude trpět tím, že je to plug-in a ne přímá součást DAW, což celou věc prostě trochu komplikuje.

Auto-Tune je živoucí legenda, která ani nepotřebuje mnoho novinek. Nový Flex-Tune nabízí zajímavé možnosti pro expresivnější výkony, ale komerční pop jako takový se už „autotunování“ přizpůsobil natolik, že takový prostor asi ani nevyužije.

Výrobce: Antares Audio Technologies

Jindřich Kravařík
PROFIL AUTORA: Ing. MgA. Jindřich Kravařík
Vystudoval ČVUT FEL se zaměřením na digitální zpracování signálů a tvorbu VST plug-inů a obor Zvuková tvorba na HAMU. Věnuje se převážně studiové práci, sound designu a tvorbě hudby pro video projekty - v rámci audiovizuálního MERGE studia a zvukového a nahrávacího studia Sype Studios. Šest let se též věnoval dabingu ve studiu Barrandov. V současné době občas vymění studiové prostředí za čerstvý vzduch nebo jiné klimatizované prostory při live práci v divadle Archa a s Cirkem La Putyka.

Odpovědět