„Občas si mě pletou s Joem Walshem z Eagles,“ říká se smíchem Steve. Sešli jsme se v pražských Holešovicích, kde se před několika lety usídlilo Stevovo studio. Steve se pohybuje na pražské scéně asi od roku 2011, hrává sporadicky se svojí kapelou (v roce 2012 mu vyšlo album Daily Specials u firmy Animal Music), ale mohli jsme jej vidět i s Michalem Pelantem nebo s kapelou November 2nd. Živé vystupování ovšem načas omezil kvůli rodině a studiové práci. Před lety jsem jej přemlouval k rozhovoru a velmi zdvořile to odmítnul. Proto mě překvapilo, když letos naopak souhlasil - byl jsem zvědavý, s jakým novým projektem se na nás chystá.

Co zrovna děláš?
Plínky [česky - a se smíchem k tomu]… Mám v Praze studio, které se jmenuje Bang. S Viliamem Bérešem tu skládáme muziku pro film, televizi a reklamy; pro některé kapely píšeme písničky, nebo děláme produkci. Děláme hodně věcí pro klienty z České republiky i mimo ni. Nedávno jsme třeba dělali s Jamesem Harriesem - Vilda Béreš s ním napsal písničku, která byla použitá pro reklamu, ale byla i na čele hitparády Evropy 2. Za tři roky od otevření jsme dostali ceny Clio i Anděly za různé projekty. Teď pracujeme s producentem Jakubem Švejdou. Spolupracujeme s Colours of Ostrava, každý rok pro ně děláme vinylovou EP kompilaci nových jmen, která se na festivalu objeví. Já pracuju na nových písničkách pro kapelu November 2nd a taky jsem spolupracoval na společné desce Luboše Maliny a Katky Garcia, která by měla brzy vyjít. Teď jsme se s Vildou tři roky snažili, aby se studio rozjelo - Vilda je jeden z nejtalentovanějších lidí, které znám. Samozřejmě nám zbývá čas i na vlastní věci…

Znamená to, že chystáš nějaký nový projekt?
Chystám novou desku - je v podstatě hotová, zbývá pár over-dubů. Plán je takový, že budu vydávat jednu písničku měsíčně, celkem to bude sedm nebo osm věcí. Celý projekt jsem pojmenoval Village News - představ si, že jdeš po vsi a slyšíš „Dobrý den, rapapa…“

…já na vsi vyrostl
…takže Village News znáš. Basu nahrával Jakub Vejnar, na bicí hrál Ethan Eubanks z Brooklynu a na kytaru já. Točili jsme to živě. Jaký je to styl… takový ten můj oblíbený prostor mezi funkem, jazzem a blues. Dvě písničky jsou víc orientované do country, k nim si nechám v Nashvillu nahrát steel-kytaru, spíš kvůli plochám a náladě. A do několika věcí mi nahraje baryton-saxofon Chris Cheek. Základy už jsou nějaký čas nahrané, ale mezi tím se mi narodily dvě děti, takže Village News byly chvíli bezprizorní. Ale teď chci celý projekt dokončit a vydat. Myslím, že se jako autor posouvám jinam a potřebuju to dostat ven.

Než ses přestěhoval do Prahy, žil jsi v Nashvillu, před tím v New Yorku, studoval jsi v Bostonu… kde vlastně ta cesta začala?
Narodil jsem se kousek od Bostonu, což je to pro muzikanty skvělá oblast. A jako teenager v 80. letech jsem byl vystaven spoustě výborné kytarové muziky. Ddocela brzy jsem se rozhodnul, že půjdu na Berklee, protože jsem měl výborného učitele, který tam studoval. Do určité míry to byl problém, protože to rozhodnutí jsem udělal, když mi bylo asi dvanáct nebo třináct. Nic mimo tento plán nemělo smysl. Naštěstí jsem byl přijat a plán jsem tím pádem splnil (smích). Měl jsem štěstí, že jsem se trefil do dobrého období. Protože Berklee je sice skvělá škola, ale jak to sám znáš i z Prahy, jsou období, kdy jsou školy lepší nebo horší. Což záleží na lidech, kteří zrovna do té školy chodí. Já měl neuvěřitelné štěstí, protože v době, kdy jsem se na školu dostal, chodilo na Berklee i na bostonskou New England Conservatory fúra skvělých muzikantů. Třeba Wolfgang Muthspiel, nebo Kurt Rosenwinkel (ten už měl ale tou dobou namířeno do New Yorku). Spousta mých kamarádů nebyli striktně jazzoví muzikanti, dneska jsou v Los Angeles a natáčí pro Davida Fostera atp. Vůbec nejlepší na Berklee bylo, a dodneška je, že je to jedna z nejmezinárodnějších škol na zemi. Takže pro mě bylo úplně normální mít v osmnácti letech kamarády ze všech koutů světa. Měli jsme například kapelu, ve které hrál Vasil Hadžimanov, kluk z bývalé Jugoslávie, a ten mi vyprávěl, co se tam v té době všech-no dělo (tou dobou probíhala jugoslávská občanská válka). Nebo jsem bydlel v podnájmu, kde bydlel ještě jeden Američan, dva Švýcaři, bubeník z Francie a jeden Kolumbijec. Tyhle věci ve mně zbořily množství amerických stereotypů, jako například si myslet, že každý je Američan. Co bylo taky super, a teď to možná dost zobecním: Na jednu stranu byla na Berklee silná straight-ahead jazzová scéna, díky lidem jako Roy Hargrove nebo Antonio Hart, a do toho tam působili muzikanti, kteří měli hrozně rádi desky od vydavatelství ECM, třeba jeden z učitelů - bubeník Ian Froman. Takže se poslouchaly i desky jako Jarretova Personal Mountains s Janem Garbarkem. To samozřejmě formovalo muziku, která tou dobou v Bostonu vznikala - psaly se vlastní věci, vznikaly kapely jako Human Feel… Je zajímavé, že hodně těch lidí mi dnes připadá jako větší verze sebe sama - mají větší jméno, ale jejich hraní vlastně není v základu výrazně odlišné od toho, které jsem slyšel, když jim bylo dvaadvacet (smích). Myslím, že Bill Frisell o tom někde mluvil, že tvůj zvuk je s tebou od začátku. Můžeš ho zušlechťovat, něco k němu přidávat, ztrácet některé věci, ale je to jako s hlasem, kterým mluvíš. Takhle prostě zníš.

Ještě je dobré zmínit, že na Berklee byl vždycky velký respekt k evropským muzikantům. Všichni byli hrozně dobří. Možná proto, že na Berklee přišli, když byli o něco málo starší než my a často už měli hotovou konzervatoř. Běžné bylo, že na škole strávili jen krátký čas a přišli kvůli specifické věci (např. chtěli studovat u Micka Goodricka nebo George Garzonea).

Zůstal jsi v kontaktu s někým ze studentských dob?
Některé lidi vídám v Praze častěji, než když jsem žil v Nashvillu. Nashville sice žije hudebním byznysem, ale jsou muzikanti, kteří tam nehrají často, zato tráví hodně času v Evropě. Donny McCaslin tu byl před nedávnem, Chris Cheek čas od času přijede, Andy Hess mi psal, že tu bude hrát s Mikem Landauem… Kdyby nebylo příležitostí zahrát si v Evropě, spousta profesionálních jazzových muzikantů by měla daleko těžší živobytí.

Co tě přivedlo z Bostonu do New Yorku?
Když se blížíš ke konci studií na Berklee (a já vystudoval celý program commercial arranging), začneš přemýšlet, co dál. Muzikanti jako my, ve městě jako je Boston, se můžou živit učením. Já měl asi čtyřicet žáků týdně, ještě když jsem byl na škole, do toho jsem po večerech hrál - docela šílenost. Můžeš mít kapelu s kamarády, to je většinou dobrá zábava, ale nevydělá ti to nic. Takže jsem začal hrát covery, hrál jsem s bluesovými kapelami a taky jsem hrál po svatbách. Ty svatební kapely byly hrozně nadupané a vydělal sis na složenky - a bylo to trochu nebezpečné, protože ses mohl přichytit u myšlenky: „Ty jo, teď je mi třiadvacet a takhle už to bude pořád.“ Protože v Bostonu není žádný pořádný hudební byznys, není tam tolik lidí, kteří by hráli vlastní muziku. Takže se v určitém bodě rozhodneš odejít do New Yorku nebo do Los Angeles. Nashville tehdy ještě nebyl tak zajímavý jako dnes. S tím, jakou muziku jsme s kamarády chtěli hrát (milovali jsme jazz a improvizovanou hudbu, ale taky jsme chtěli dělat zpívané věci), bylo přirozené přestěhovat se do New Yorku. Tak vypukla invaze a New York byl mezi léty cca 1992 -1997 anektován muzikanty z Bostonu. Bylo to super. Pár lidí už před námi podniklo průzkum - já do New Yorku jezdil občas hrát. Nakonec jsme se tam přestěhovali s celou naší tehdejší kapelou.

Ze začátku jsem ještě jezdil o víkendech do Bostonu, kvůli hraním na svatbách. Říkal jsem si: „Když jsi v New Yorku, musíš mít čas na to, abys New York zažil,“ což jinými slovy znamenalo nechodit do práce. V tom ohledu dávalo smysl v pátek odjet do Bostonu, za víkend odehrát dvě až tři svatby a v neděli večer se vrátit. Dělal jsem to takhle asi půl roku, ale ke konci to bylo hrozně těžké a stálo mě to příliš energie. Přes týden slyšíš všechny ty kreativní zajímavé věci, začínáš pomalu mít nějaká hraní… Od té doby jsem, myslím, na svatbě nehrál.

Takže ses ze svateb přemístil do newyorských klubů?
Je to tak… Everything is word of mouth. Mám kamaráda kytaristu, jmenuje se Ben Butler. Hrál třeba s Chrisem Bottim, se Stingem, hrál s Georgem Michaelem. Začal mě tehdy za sebe posílat na záskoky, takže jsem hrával s rockovými kapelami, doprovázel zpěváky a zpěvačky, písničkáře… Začal jsem hrát v podstatě s kluky, kteří jsou v Praze docela často, jako třeba Mike Visceglia a Doug Youwell (basista resp. bubeník doprovázející Suzanne Vega). Poznával jsem starší muzikanty a snažil se naučit, co to znamená, být opravdový sideman. Ještě než jsem se přestěhoval, tak jsem chodil po klubech a slyšel hrozně dobré kapely, a najednou jsem s nimi stál na pódiu (smích).

Spoustu let jsme měli kapelu The Brooklyn Boogaloo Blowout, s Tonym Masonem na bicí a Chrisem Cheekem na saxofon - kapelníkem byl Tim Luntzel, který bohužel před pár měsíci zemřel. S touhle kapelou jsme hrávali relativně často a stávalo se, že za Chrise přišel na záskok Andrew D’Angelo nebo Michael Blake; hrávali s námi bubeník Shawn Pelton nebo pianista Jon Cowherd… Lokální scéna byla hodně odlišná od té celonárodní - v podstatě pořád hraješ, chodíš mezi lidi, poznáváš nové muzikanty.

Tehdy se dostal k Norah Jones?
Já jsem bohužel nikdy v kapele Norah Jones nehrál. Ale znali jsme se přes kamaráda, občas si s námi zazpívala s Boogaloo Blowout - my nejdříve ani nevěděli, jak je dobrá. Nakonec zpívala na naší desce jednu písničku od Niny Simone. S naší zpěvačkou Daru Oda zpívala dvojhlas na jeden mikrofon, rovnou jsme to nechali. Super.

Co tě přivedlo z New Yorku do Nashvillu?
Odkud začít… Měl jsem kamaráda, který se z Bostonu přestěhoval do New Yorku zhruba ve stejnou dobu jako já. Hrál dlouho na klávesy v kapele Mariah Carrey, hrával i s Georgem Dukem nebo Najeem - byl často na turné a chtěl z toho ven. Je to skvělý skladatel, umí psát pro orchestr…vlastně umí všechno. Rozhodl se, že udělá komerční studio. Práce bylo hodně - večer sice hraješ, ale přes den můžeš hrát sessions. Pro bubeníky to už tou dobou bylo těžší, kvůli bicím automatům, ale pro kytaristy, klávesisty nebo dechaře bylo ještě pořád práce dost. V Bostonu jsme spolu často hrávali. V New Yorku jsme pak spolu začali dělat demonahrávky pro zpěváky atp. A jak tak studio rostlo, ocitnul jsem se v pozici člověka, který je „druhý, co ví, jak všechno funguje“. Já se to naučil jen tím, že jsem byl ve studiu často. Nejdřív jsem jen hrál, ale postupně mě lákalo stát se i producentem a skladatelem… a tohle byla skvělá situace. Takže jsem strávil několik let v New Yorku tím, že jsem přes den skládal a po nocích hrál. Od deseti do šesti jsme dělali reklamy, od šesti do deseti jsme pracovali na vlastních projektech. Pak se šlo hrát a ve tři jsem byl doma. A ráno znovu. Byla to nádherná doba. Tak jsem se pořádně naučil zvučit a pracovat s počítačem.

Kolem třicítky jsem cítil, že musím udělat důležité rozhodnutí. Protože ta práce byla úžasná a nikdy v životě jsem tolik nevydělával, byla to skvělá příležitost; ale cítil jsem, že v tom můžu uvíznout. Koupil bych si byt, utrácel bych víc peněz, což nemusí být nutně něco špatného, jen jsem tušil, že chci ještě zkusit něco jiného. Tak jsem ve studiu skončil. Pro moje okolí to byl šok, ale já to prostě udělal. Otevřel jsem si vlastní studio v Brooklynu, dělal jsem hodně nezávislých věcí, začínal jsem se zabývat hlavně psaním písniček, ale přicházela únava. New York umí být únavný, už jen cestovat do práce může stát spoustu sil. Několikrát jsem se dostal do Nashvillu v rámci různých turné a vždycky jsem si říkal: „To je skvělý, tady je to jako na maloměstě…“ Dělo se tam tolik muziky, tak jsem se tam v červnu roku 2005 přestěhoval.

Bylo to těžké? Přeci jen to byla úplně nová scéna…
Měl jsem tam sice pár známých, ale nutno říci, že Nashville je hodně specifické místo. Nikoho nezajímá, co jsi dělal, než jsi do města přišel, protože v Nashvillu se věci dělají „ponashvillsku“ a tak musíš začít znovu. Já měl naštěstí smlouvu s newyorským nakladatelem, což mi ze začátku finančně hodně pomohlo. Ze začátku jsem hrál málo, měl jsem spíš práci ve studiu. Nashvillská scéna se tou dobou hodně proměňovala - klasický countryový zvuk, kterým je město proslulé, ten samozřejmě zůstává. Ale zároveň se country zvukově přibližovala rocku nebo popu, takže jsi mohl hrát na elektrickou kytaru, nemusel jsi být striktně country a mohl jsi dostat kšeft. V Nasvhillu jsou i výborné jazzové kapely, estetika je samozřejmě trochu jiná, než v New Yorku. Řekl bych, že co se týče hraní písniček, Nashville má nejvyšší úroveň, kterou jsem viděl. Taky je zajímavé, že tam ještě pořád fungují velká nahrávací studia (jejichž provoz by dnes byl v New Yorku neuvěřitelně drahý). V New Yorku se často řeší nahrávky over-dubem, v Nashvillu se všechno odehrává v reálném čase.

Dobrá věc pro začínající studiové muzikanty jsou tzv. demo sessions. Vydavatel chce vyzkoušet písničku pro některého ze svých zpěváků a nestará se o to jeden chlápek s laptopem. Přijdeš tam a vidíš živou nahrávku sedmičlenné kapely. A jde to rychle, protože na to mají tři hodiny a chtějí nahrát pět věcí. Bylo hrozně poučné se toho zúčastnit, protože jsem do té doby tímhle způsobem ve studiu moc často nepracoval.

Nashville mě naučil respektu k bluegrassu. Taky jsem získal nový vztah ke hraní na akustickou kytaru - pro spoustu lidí je to spíš harmonický shaker, ale v Nashvillu jsou kytaristé, kteří hrají jen na akustickou kytaru.
Moje hlavní stálé angažmá v Nashvillu byla kapela Viktora Krausse, což bylo svým způsobem kuriózní, protože to je spíš New Yorský nebo Bostonský typ kapely. Na Viktorově první desce hrál Bill Frisell, na druhé Dean Parks. Takže pro mě ideální (smích), navíc se mi Viktorova první deska hrozně líbila. Nashville pro mě byl skvělá zkušenost. Ale ono každé z těch měst je specifické…

…což mě přivádí k otázce: Jak ses vlastně ocitnul v Praze? A bylo těžké zůstat tady?
Jak jsem se sem dostal? Máme studio i v New Yorku a mým obchodním partnerem je Brad Stratton. Brad žil v Čechách v devadesátých letech, měl tu i kapelu, která se jmenovala Cirkus Praha (a kapelu Snake Eaters, pozn. aut.). Já se s Bradem potkal, už když jsem pracoval ve „svém“ prvním newyorském studiu. On se tehdy přistěhoval zpátky do Ameriky a pracoval v agentuře, která nám zadávala práci. Nejdřív jsme zjistili, že „ten Brad z té agentury“ je v pohodě, pak jsme zjistili, že je taky muzikant, že žil v České republice a postupně se z nás stali kamarádi. On pak odešel z agentury a přidal se k nám jako producent. To bylo zhruba v roce 2001. Já díky němu začal potkávat některé jeho české kamarády. Mezi nimi byli i Roman Helcl a Saša Langošová z kapely November 2nd.

Ti se mi jednoho dne ozvali, že by potřebovali pomoci s mixem několika písniček - to jsem ještě žil v New Yorku. Písničky jsem smíchal, ale protože si nemyslím, že bych v mixu byl až tak napřed, řekl jsem jim: „Jestli vám opravdu můžu s něčím pomoct, tak je to na začátku procesu, protože jakmile máte všechno hotové, nedá se toho moc změnit. Ale kdybyste chtěli pracovat na něčem úplně od začátku, to by pro mě bylo zajímavé.“

V té době jsem, díky smlouvě s jedním vydavatelstvím, trávil hodně času ve Stockholmu a v Londýně, psal jsem písničky - řekl bych, že to bylo v roce 2008 nebo 2009. Udělal jsem si kvůli November 2nd výlet ze Stockholmu do Prahy. Nahrávali jsme v bývalém studiu Davida Kollera, který byl úplně bezvadný; Guma Kulhánek nahrával basu… v podstatě jsem rovnou poznal všechny tyhle skvělé lidi. A město bylo super, muzikanti tu byli na moc dobré úrovni, ale nenapadlo mě se sem stěhovat. Nicméně jsem se ale s českými muzikanty setkával stále častěji - seznámil jsem se s kapelou Druhá tráva (někteří jejich členové hráli na desce November 2nd), které jsem produkoval desku v Nashvillu. Taky jsme udělali desku Pavla Bobka, kde hrajou nashvillští muzikanti. Roman Helcl a Saša Langošová potom zorganizovali turné Viktora Krausse, takže jsem se do Čech podíval znovu, to bylo myslím v roce 2011. V té době jsem už věděl, že se chci odstěhovat z Nashvillu a vypadalo to, že se vrátím zpátky do New Yorku. Zároveň jsem produkoval desku svojí budoucí ženě Elišce, začali jsme spolu chodit a já si řekl: „New York je New York, ten nikam neuteče.“ Rozhodl jsem se, že uvidím, jak se mi v Praze bude dařit a dobré bylo, že už jsem tu už měl přátele.

Jak se ti líbí pražská scéna?
Ze začátku jsem tu moc lidí neznal, ale díky Honzovi Kořínkovi (varhaník, ex-November 2nd), Danovi Šoltisovi a Tomáši Liškovi jsem postupně poznal spoustu výborných muzikantů. Jejich generace mi připomíná okruh muzikantů, se kterými jsem chodil na Berklee. Každý dělá svoje věci, ale ti lidé, se kterými začínal, tvoří ty nejbližší muzikantské vztahy. Tahle věc je v Praze hodně silná, není to zdaleka běžné - a navíc i tady v Praze je to generační záležitost. Řekněme, že je to asi dvacet lidí, kteří chodili do školy ve stejnou dobu, chodili navzájem na svoje koncerty a učili se navzájem hrát. A proto je zdejší scéna tak silná. Myslím, že scéna se vytváří i tím, že chceš, aby i ten druhý byl úspěšný. Protože když je úspěšný jen jeden, těžko se dá o scéně mluvit. Myslím, že v Praze tohle funguje zdaleka nejlépe v oblasti jazzu resp. improvizované hudby.

V době, kdy jsem žil v New Yorku, se vytvořila hodně silná písničkářská scéna - s lidmi jako Norah Jones nebo Jesse Harris. Každý večer hrálo zhruba pět takových jmen ve zhruba pěti klubech, nikdo z nich se tím nemohl uživit, ale lidi to zajímalo. Takže ses šel podívat na koncert kamaráda, příště někdo přišel na tvůj koncert - přibývalo lidí, které zajímala stejná věc jako tebe. Je to moc zajímavé, a podle mě je toho hrozně těžké dosáhnout v menších městech. V Praze třeba písničkářská scéna silná není - i když to pár lidí zajímá, ta vzájemná podpora není dost silná.

Další otázka bude „na tělo“: Jaké používáš kytary?
Používám různé kytary k různým účelům, ať už ve studiu nebo naživo. Mám radši starší nástroje, ale novým se nebráním. Moje nejoblíbenější jsou Fender Telecaster z roku 1968, akustický Gibson J-45 z roku 1945 a akustika Furch OM. Můj zvukový ideál se v podstatě s léty moc nemění. Musel jsem zohlednit logistická hlediska přesunu z Nashville do Čech, což mělo za následek, že se se mnou přistěhovaly jen ty nejoblíbenější kusy.

Jaké používáš vybavení ve studiu?
Od roku 1999 používám Pro Tools. Všechny nahrávací programy dnes umí daleko víc věcí, než můžeš kdy využít a všechny mají silné i slabé stránky. Rád pracuju s plug-inama od Universal Audio, mám rád Slate, Waves, Spitfire, Native Instruments a spoustu dalších. Míchám digitálně, hlavně z důvodu flexibility a praktičnosti, ale spousta mých oblíbených studiových zvukařů pracuje výhradně s počítačem a zní jim to super. Takže by to mohlo jít i mě.

Spoustu let jsem byl posedlý vybavením. Jsem rád, že jsem měl příležitost vyzkoušet si fantastické analogové přístroje po celém světě, ale věř mi, že vybavení je jen nástroj. Zvuk máš v hlavě, v srdci a v rukou. Rozhodující jsou nápady a pocit. Když máš špatný nápad, ale skvěle ho nahraješ, je to ve výsledku k ničemu. Zvuk podle mě přechází z muzikanta do nástroje, do provedení a to je 80-90 % výsledku. K překonání těch posledních pár procent ti může vybavení pomoci, ale neměl bys na něm být závislý a neměl by ses za ně schovávat.

Jak vlastně mezi tvé projekty zapadá spolupráce s kapelou Erasure?
Rozumím… Jeden můj kamarád, producent, dal moje číslo Vinceovi Clarkeovi. Erasure sháněli někoho na akustickou kytaru pro několik promo vystoupení. Vince hraje na kytaru dost dobře, ale je rád, když někdo hraje s ním. Pamatuju si, že jsme měli dvě hraní - zkoušeli jsme u Vince doma. Vince si ze mě vždycky dělá srandu, protože když měl duo Yazoo, já poslouchal Iron Maiden: „Příšerná hudba!“. Za pár měsíců mi zavolali a pozvali mě do San Francisca. Tam mi řekli, že chtějí udělat akustickou desku - něco, co nikdy před tím neudělali. Chtěli vybrat písničky, které měli rádi, ne nutně největší hity, a chtěli je zaranžovat pro akustickou kapelu. A protože věděli, že mám studio, zeptali se mě, jestli bych tu desku nechtěl produkovat. Což bylo super, protože já nebyl vůbec známý, oni prostě měli pocit, že mi můžou zavolat a zkusit to se mnou. Desku jsme v roce 2004 natočili, jmenovala se Union Street, následovalo akustické turné.

Nevadilo dlouhé turné tvojí kariéře producenta?
V podstatě ne, protože jsme se trefili do doby, kdy jsem se stěhoval do Nashvillu. Podílel jsem se pak i na další desce, Nightbird, ta už byla zase elektronická. S Andym Bellem jsme nahrávali zpěvy a Vince měl na starosti programování syntezátorů. Frustrující pro mě bylo, že jejich nahrávací společnost se rozhodla vydat tu elektronickou desku dřív, než tu akustickou. Když Union Street v roce 2006 vyšla, říkal jsem si: „Konečně!!!“ (smích). Jsou to dobří přátelé a úžasní lidé. Opravdoví umělci. Což dává smysl, protože opravdoví umělci jsou otevření novým věcem. Já se od Vince hodně naučil. Nejlepší na tom je, že jsem se k tomu dostal náhodou. Můžeš mít sociální média, ale když potřebuješ basistu, vzpomeneš si, že jsi včera ve dvě ráno potkal u baru jednoho známého a tomu zavoláš. Everything is word of mouth.

Odkazy:
www.stevewalshmusic.com
www.bangworld.com

Za MUSICstage.cz se ptal Jakub Doležal