Václav Bělohradský: Pět poučení z květnových voleb.
budu citovat pár odstavců:
"Jacques Rupnik v povolebním rozhovoru s Karlem Hvížďalou říká: Když jsem viděl klip Přemluv bábu, který měl tak velký úspěch u mladých a v uměleckých kruzích, zarazila mě drsnost - "pravou rukou zdravíme a volíme, levou rukou si vytíráme zadek". Dominantní klišé posledních dvaceti let lze shrnout takto: vše sociální navazuje na komunistickou minulost. A musíme tedy jako mladí, úspěšní a soutěživí musíme čelit dvojímu nebezpečí: zadlužení + "socialismu".
Nazvěme tuto "drsnost" pravým jménem - je to
lůzovitý politický diskurz, který čas od času v české politické kultuře získává hegemonii, třeba v době druhé republiky, v níž se organizovaly
štvanice na Karla Čapka, na bolševismus a Masarykismus, pak v padesátých letech a také v letech sedmdesátých. Václav Černý popsal lůzovité politické diskursy české pravice i levice s hněvem a studem ve druhém a třetím díle svých pamětí.".
a dále:
"Ano, nejvíce alarmující na květnových volbách bylo, že se odehrávaly ve znamení třídního boje naruby, boje proti chudým a slabým, proti státnímu příspěvku rodičkám, proti pracujícím, kteří svými požadavky "připravují krach státu", proti právu na "bezplatnou" lékařskou péči. Boj proti zneužívání sociálních dávek pak není než krycí název pro starý český proticikánský rasismus.
Volební kampaň byla pojata jako třídní boj, v němž bohatí, organizovaní po leninsku jako třída, zvítězili nad chudými, kteří se styděli hájit své zájmy, protože patřit mezi ně se stalo hanbou - staří a slabí, socky, okrádají stát. Používám výraz chudí, ale myslím tím jednoduše pracující. Jako člověka, který celý život strávil na univerzitách, mě děsí představa, že tato masová identifikace s pány proti chudým je pevně zakořeněna v nejmladších voličích. V zemi, v níž jen menšina dosáhne na průměrný plat, je vítězství bohatých smutným svědectvím o českém neorganizovaném veřejném mínění, které by mělo podle Peroutky "souhlasně soudit o základních lidských faktech"