Rošky píše:Jen podotýkám, že oni to tenkrát v Mozarteu řešili ještě vykutáleněji: nenahrávali na chodbě to, co by tam dolehlo z režie z hlavních poslechů (mělo by to moc buzarů). Instalovali na jeden konec chodby reprobox a na druhej mikrofon (tuším Neumann U 87). Do bedny poslali to, co potřebovali reverbovat a mikrofonem to snímali. Posouváním mikrofonu po chodbě hledali správnou barvu a délku reverbu. Chodba nebyla nijak vytlumená, pamatuju si jakousi dlažbu a všechno se tam krásně rozléhalo. Nikdo se tam ovšem nesměl zrovna promenovat a prásknout dveřma. Jestli někdo pamatuje Karla Hodra a Dalibora Votavu (tady asi těžko), to byli jedni z prvních skvělých lidí, se kterými jsem se ve studiích setkal a kteří se netajili s žádným fíglem.
Jo jasne, to je tradicni zpusob, ja jsem nemel tu moznost na chodbu vytahnout repraky a pripadalo mi i dobry, ze v tom zdroji nebude jedinej primej signal, kterej by fazove osklive reagoval se suchou stopou. To posouvani mikraku smerem bliz/dal de samozrejme i u moji "metody", ale delka dozneni zavisi vic od velikosti mistnosti a absorbce jejich povrchu nez od vzdalenosti mikraku od zdroje. Jasne ze se meni pomery ruznejch odrazu. V klasickym pripade early a zbytku, ale ta dylka dozvuku je furt stejna. Nekde sem se docet, ze dokonce delali dozvukovou komoru s hyraulicky ovladanou jednou stenou a tim menili dylku dozvuku... coz uz je samo ulet
.
Na koupelnu sem fakt zvedavej.
