Vzhledem k tomu, že se v naší české kotlince a v moravskoslezském úvalu pohybuje docela dost lidí, kteří o sobě tvrdí, že „tvoří“ elektronickou muziku, možná bude užitečné, rozdělit je do několika základních kategorií:
1) Písidláři neboli PC-mani
Tato odrůda se vyznačuje především svým počtem, který jde jistě do tisíců. V podstatě každý 17-letý uhrovitý výrostek, který si od kámoše sehnal CD s demem Fruity Loops, si o sobě myslí, že vytváří live-set, kdyz sází do jednotlivých políček zvuky z továrních presetů. Dále se také domnívá, že zvuk z jeho Soundblasteru Live OEM Value je srovnatelný se zvukem profesionálních mašin, protože mu to přece doma do sluchátek docela hraje.
Tyto teorie vezmou za své v okamžiku, kdy se podobný typus nechá svést svým egem a špatnými kámoši k tomu, že „zahraje na kalbě“. Zde se plně ukážou všechny nedostatky této tak populární metody, hlavně poté, co mu počítač zatuhne hned na začátku, pomůže až výměna motherboardu na místě, což zabere pár hodin k nevůli tancechtivých kámošů. Poté co se objemná PC mašina dá do chodu, zvuky z ní vycházející jsou natolik příšerné, že i totálně zmaštění technaři uznají, že tohle ne, takže se improvizuje hraním MP3 postahovaných odkudsi z netu, což už s tvorbou ale nemá nic společného.
Pokud po tomto fiasku mladý nadšenec vytrvá a mastí na PC hudbu další 3 roky, může skutečně vytvořit slušnou muziku, pořídí si kvalitní zvukovku a začne pravidelně hrát nebo aspoň nahrávat. Do tohoto stadia ale vzhledem k naprosté nepřívětivosti ovládání myš + klávesnice a vzrůstající nudě při „tvorbě“ dojde jen málokterý písidlář.
2) Analogista neboli milovník starých časů
Analogista je socka. Chtěl by hrát, ale nemá na to peníze, takže kupuje přes Annonci různé analogové mašinky z 80. let v rubrice „Daruji a do 2000 Kč“. Říká o sobě, že je sběratel a honosí se skutečně dlouhým seznamem elektronické veteše, kterou skladuje v garáži. Vzhledem k tomu, že tyto mašinky mají všechny prakticky stejné zvuky, které vyšly z módy už za blahé éry Duran Duran a Yamahy DX7, příliš na veřejnosti nevystupuje. Bohužel většina exemplářů v jeho sbírce byla vyrobena ještě v začátcích MIDI éry, takže buďto nejdou synchronizovat vůbec, nebo za pomoci naprosto obskurních formátů, které zase nepodporuje nic jiného. V poměru cena / počet knoflíků a hejblátek je naprostý vítěz mezi všemi ostatními kategoriemi, což mu ovšem ke slávě nepřidá.
3) Neposeda aneb zvědavec
Neposeda kdesi sehnal peníze a nechal se zblbnout nějakou reklamou a tak si kupuje mašinky a „tvoří“ na nich muziku. V okamžiku, kdy se objeví nový model jeho oblíbené značky, prodává svou mašinku, u které ani nedočetl manuál, a hbitě kupuje nový model, aby jej zase za půl roku prodal. Je to nadšenec bez jakýchkoliv tvůrčích ambicí, kterého jenom zajímají technické parametry a kolik bude mít nový model hlasů v multitémbru. Slečny udivuje několika chytře vybranými hláškami z „Učebnice hudební teorie pro mateřské školy“ a na veřejnosti vystupuje poměrně často. Přitom trvá na tom, aby jeho jméno, příjímení, fotografie a přezdívka ze ZŠ byly uvedeny tučným fontem jako hlavní část letáku na akci. Živě hraje z továrních presetů, což samozřejmě nikdo nepozná a slečny vlhnou blahem při pocitu, že je to Pan Tvůrce Hudby.
4) Profesionál
Tato smutná odrůda se kdysi rozhodla, že se bude hudbou živit a dodnes toho lituje. Z toho vyplývá několik základních rysů této variety: naprostá ztráta jakékoliv invence, profesionální deformace a nechu? k tvorbě čehokoliv nového. Vzhledem k tomu, že má jako jediná z odrůd dost peněz, protože má s kolegou eseróčko a dává si nákupy do nákladů a odečítá si DPH, má vysoce profesionální vybavení. Bohužel ale v Čechách pro muzikanty práce není, takže musí brát příšerné práce, jako je nahrávání hudby k zábavnému pořadu pro domovy důchodců, hraní na besídkách pro válečné invalidy a skládání pohřebních pochodů pro zesnulé psí miláčky různých celebrit.
Pokud ztratí jakoukoliv soudnost, jde do televize nebo do nějakého jiného média a vnutí se tam, aby se taky stal celebritou. Potom se nechává oslovovat Mistře a duševně a fyzicky chátrá až do úplného odumření na úbytě.
5) Inovátor
Inovátor je ten, kdo přichází s něčím novým. Bohužel se v Čechách zatím nevyskytuje ani jediný zástupce této odrůdy.
6) Živý hudebník
Živý hudebník v elektronické muzice je exot. Hraje nejčastěji na kytaru, basu, bicí nebo hoboj a tímto svým konáním ozvláštňuje nějaký elektronický live-set. Hudební kvality této produkce jsou prachbídné a tak je alespoň vděčným objektem pro fotografy. Vzhledem k tomu, že z normální rockové kapely ho vyhodili pro naprostou neschopnost, vydal se na podivnou cestu do hájemství elektroniky. Své neumětelství často maskuje vydatným arzenálem efektů, samplerů a podobných krámů, ale i necvičené ucho slyší, že ten cimbál do tekkna prostě nepasuje. Zábavní jsou obvzláště bubeničtí nedoukové, kteří využívají toho, že kdokoliv za bicíma vypadá dobře a tak dělají pózy pro slečny v davu. Ale hudba to není ani náhodou.
7) Projekt
Projekt je, když se pár pseudotvůrců dá dohromady. Za tím účelem se snaží zesynchronizovat svoje miláčkyp pomocí MIDI, což se často naprosto nedaří. Také si vyměňují užitečné rady, třeba jak vydumpovat všechna data z mašinky na kartu a tu pak skartovat. Zcela jim uniká základní fakt, že není naprosto zapotřebí spojovat více mašinek, protože stejně mají všechny stejné zvuky a funkce. Pokud je v projektu více jak 3 muzikanti, je výsledkem jejich snažení naprostý bordel a hudební chaos, který poté mohou vydávat treba za art-jazz-hardcore.

Stále ještě exitují „tvůrci“, kteří se nevejdou do žádné z vyše zmíněných kategorií, protože pro to, co „tvoří“ není v naší krásné řeči žádný výraz a ani popsat se to nedá.
Závěr
Vzhledem k tomu, že potřeba léčit si své pohmožděné seběvědomí „tvorbou“ hudby bude vždy zakořeněná v mužské mentalitě, můžeme se těšit na pokračování a další vývoj všech výše zmíněných kategorií. To ovšem nic nemění na smutném faktu, že tato zastrčená periferie západní civilizace asi nic pro svět přínosného ze svého lůna v nejbližší budoucnosti nevyvrhne (kromě tohoto pojednání samozřejmě, že?).
