Petr Hanig - dlouhý rozhovor

Co se nevešlo do definovaných kategorií a souvisí s tvorbou hudby
Jindy2
Příspěvky: 2039
Registrován: 26 bře 2007 21:26

Petr Hanig - dlouhý rozhovor

Příspěvek od Jindy2 » 27 dub 2008 21:45

Moc ho neznám, ale ten rozhovor je z historického i osobního hlediska, co se týče hudby, docela zajímavý. Autor Neposlušných Tenisek a stvořitel Lucie Bíle se rozpovídal...u dost otázek ale určitě kecal, ač ho klučík z Aha! docela provokoval...

http://www.aha-online.cz/cz/spolecnost/ ... -na-pokoji!

Petr Hannig. Skladatel, zpěvák, producent a v posledních letech i politik. Všichni jej ale mají zapsaného v paměti především jako objevitele pěveckých hvězdiček. Nebýt jeho, nemilovaly by začátkem osmdesátých let snad všechny dívky Vítězslava Vávru. A kdo ví, zda by Hana Zaňáková, kterou právě Hannig přejmenoval na Lucii Bílou, dodnes neseděla u šicího stroje a neživila se jako dámská krejčová…

Pane Hannigu, jaké byly vaše muzi- kantské začátky?
„V roce 1966 jsem založil skupinu Pastýři, a tím to všechno začalo. V letech 1968 a 1969 jsem byl jako emigrant v Anglii, kde jsem spolu- pracoval s Dasty a Tomem Spring- fieldovými. Znal jsem se se spoustou lidí, aranžoval jsem pro Johna Camerona pro televizi BBC, protože jsem byl tehdy jeden z mála, kdo uměl aranžovat pro symfoňák. Když jsem se vrátil domů, dělal jsem s Josefem Lauferem a s Michalem Prokopem a Framusem Five jsem v roce 1970 udělal vůbec první československé, ale i světové art rockové album Město ER, na které jsem jako jeden ze tří autorů složil i tu hlavní nejdelší skladbu a celé jsem to zaranžoval. Potom jsem vedl kapelu Pastýři a Kardinálové pro Petru Černockou, pak následovala kapela pro Ronyho Martona, ve které začínala i Jana Kratochvílová…“

To jste už byl hudebním dramaturgem tehdejšího monopolního Československého rozhlasu?
„Ještě ne. Až potom jsem někde potkal kolegu, skladatele Dalibora Baslera, jehož skladba Truely Truely v podání Brendy Lee se stala číslem jedna v Americe, kde vedla celý rok žebříček. Byl to po Škoda lásky náš největší světový úspěch a právě Basler věděl, že jsem skladatel, který nepůjde po nějaké kariéře, ale že budu pracovat, a proto mě vzal v roce 1974 do tehdejšího Československého rozhlasu jako redaktora pro zahraniční výměny. Jezdil jsem na festivaly jako byla Strážnice a měl jsem na starosti i vážnou muziku a vybíral jsem, co se bude posílat do zahraničí na výměnu. Myslím si, že tahle funkce je v Českém rozhlase dodnes.“

Vy jste ale měl v rozhlase i své pořady, ne?
S Vítězslavem Vávrou (uprostřed) zažil největší slávu, kdy po nich fanynky doslova šílely.„Časem vznikla potřeba udělat nějaký atraktivní pořad pro nově vzniklé velmi krátké vlny, tehdy se u nás ?vkv? začaly etablovat. Dalibor Basler byl vedoucí a pověřil mě tím, abych vymyslel nový pořad. Tak vznikl Rytmus – pohledy do světa populární hudby. Vzal jsem to pod podmínkou, že budu mít jako produkčního Pavla Skalického, který byl v roce 1969 z rozhlasu vyhozen. Přes protesty jsem si ho jako pracovitého člověka prosadil, navíc byl organizačně zdatný a uměl sehnat nahrávky, které právě ve světě letěly. Později se Pavel prosadil i se svou skupinou Saturn a s hity jako Na kytaru kluci v parku hrají. Rytmus byl velmi odvážný pořad a třeba jsme tehdy uvedli dvaačtyřicet půlhodinových dílů o Beatles. V roce 1979 jsem udělal sedm dílů o punkrocku… Kde to dnes na rádiích najdete? Rytmus tenkrát přinášel nejen pro mladé nebeskou hudbu, která jinak byla v Československém rozhlase zakázána. Brzy se stal nejposlouchanějším pořadem, a jako jeden z mála nestraníků v rádiu jsem po čase začal vadit. Nejdřív se mi snažili vyhodit sobotní pořady, což jsem ještě vybojoval, ale v roce 1983 vzali nového redaktora a Rytmus mu přidělili s tím, že je velmi dobře zaběhnutý a není na něm co zkazit. Já jsem dostal za úkol vybírat nové mladé skupiny a zpěváky.“

Kdy vás napadlo, že byste si založil kapelu, skládal písničky a dělal manažera a producenta začínajícím interpretům?
V polovině osmdesátých let se svými hvězdičkami Lucií Bílou a Jakubem Smolíkem.„Kapelníka jsem dělal od dvanácti let. Pocházím z Krásného Března u Ústí nad Labem a měl jsem tam dětskou kapelu, se kterou jsme hráli takové písničky jako Tulipány z Amsterodamu. Byl jsem zkrátka kapelník už od dětství, pouze na střední umělecké průmyslovce v Turnově, kde jsem se stal uměleckým kovářem, jsem neměl svou kapelu. Jako čtrnáctiletý jeliman jsem tam nastoupil do kapely, která byla složená ze čtvrťáků a jim jsem kapelníka nedělal. Když jsem potom přišel do Prahy, nastoupil jsem jako kovář a umělecký zámečník do družstva uměleckých řemesel, kde jsem byl rok, a pokusil se o konzervatoř. Když mě přijali, tak hned v prvním nebo ve druhém ročníku jsem založil orchestr Pastýři, kde na baskytaru hrál Karel Vágner a na bicí Pepík Vejvoda, syn Jaromíra Vejvody, co měl tu slavnou dechovku. Z dnešního pohledu jsem měl v orchestru samé hvězdy – na smyčce tam hráli nejen nynější členové České filharmonie, ale i špičkových symfonických orchestrů celého světa. Tenkrát to byli mladí kluci a já jsem vymyslel styl, který hudební kritik Jiří Černý tehdy nazval ?něžný beat?. A v roce 1966 jsem právě tam našel svůj první pěvecký objev – Petru Černockou, která začínala s mými písničkami Poslouchejte všichni lidé a Namaluj mě. Sama si složila písničku Ovečka, kterou jsem jí aranžoval a dlouho se pak držela na čelních místech žebříčků. Petra s námi natočila své první singly.“

Která vaše první písnička vyšla na desce?
„V roce 1967 jsem pozval mladou Jitku Zelenkovou, která nazpívala na svůj první singl moji písničku Sundej ten klobouk. Petra Černocká sice s Pastýři natočila své první singly, ale zpívala na nich písničky, které si sama složila. Elpíčko, jak se tehdy albům říkalo, jsme už nestihli udělat, protože přišel srpen 1968 a Rusové, já byl v té době zrovna ve Skotsku, stopem jsem totiž projel celou Evropu, a tak jsem se rozhodl zůstat v Anglii. Vrátil jsem se do Londýna, kde jsem se přes známé z českého centra seznámil s nejslavnějším britským fotografem Dežo Hofmanem, který vymyslel image Beatles a dělal jejich první ?skákající? fotky. Stal jsem se jeho chráněncem, našel mi práci, protože jsem tam začínal jako myč nádobí…“

Co se dělo po vašem návratu domů?
„Dál jsem dělal s Petrou Černockou, ale to už nebyl orchestr, ale malá skupina Pastýři a později Kardinálové. Pak jsem objevil zpěváka Ronyho Martona a někde ve sklepě Janu Kratochvílovou a přivedl ji na pódia. Zpívala moje písničky, ale protože jsem natáčel hlavně s Černockou a později s Martonem, tak než jsem stačil nějakou natočit s ní, přešla do jiné kapely.“

Vy jste měl svou skupinu, i když jste byl redaktorem v rozhlasu, že?
„Nejdřív jsem byl redaktorem a až potom jsem si založil novou kapelu.“

A v té jste měl své hvězdy. Nebyl to střed zájmů, vždyť je jasné, že jste potom ve svých pořadech v rozhlase pouštěl i své písničky a své zpěváky?
„Takovou možnost jsem neměl. Když jsem jako dramaturg vyráběl svoje věci, nemohl jsem je vysílat. A když jsem vysílal, tak jsem je zase nemohl vyrábět. Dokonce si pamatuju, že když jsem byl ještě redaktor pořadu Rytmus, vyhrál Lešek Semelka s písní Šaty z šátku. Na druhém místě byl můj zpěvák Víťa Vávra s Citronovou holkou, tak mi v redakci říkali, ať je prohodím, ale neudělal jsem to. Vždy jsem velmi dbal na to, aby byl nejen Rytmus poctivý a nikomu se nenadržovalo.“

Nebudeme si ale nalhávat, že se nevyužívaly známosti a kamarádi. Vždyť to tenkrát takto dělali skoro všichni redaktoři rozhlasu, televize nebo skoro monopolního vydavatelství Supraphon… Každý měl své koně, kterým dělal manažera, skládal nebo textoval jim písničky a takzvaně je tlačil…
„To asi ne. Oni to sice mohli dělat, ale kdo z jejich chráněnců se stal hvězdou? Nikdo. Skutečně, protože Janeček, Štaidl, Vágner – všichni byli mimo rádio.“

Vy mi ale nechcete rozumět. Teď se bavíme o tehdejších redaktorech rozhlasu, televize a Supraphonu – a všichni skládali či textovali písničky právě pro zpěváky producentů, které jste vyjmenoval a pak je ve svém médiu protěžovali či jejich desky zařazovali do edičního plánu vydavatelství… Řekněte mi, dělal jste to u svých hvězd taky tak, když to takhle dělali ostatní?
„V rádiu nebyl nikdo, kdo by byl taková osobnost jako já, který by vymyslel hvězdy.“

Vy mi nechcete rozumět. A co například skladatel a rozhlasový redaktor Pavel Vaculík, který vymyslel duo Petr Sepeši a Iveta Bartošová a složil jim i jejich největší hity jako například Knoflíky lásky?
„No… Ano, Pavel Vaculík, na toho jsem zapomněl, to máte pravdu.“

Takže to tak fungovalo…
„Ne, nefungovalo. Největší sílu měli lidé mimo média, protože nás naopak strašlivě hlídali šéfové...“

Ale co když měli taky někoho, komu skládali muziku nebo psali texty či produkovali desky?
„Ne ne, producenti neexistovali. A můj tehdejší šéf Dalibor Basler dokonce přestal skládat, když se stal šéfem hudební redakce, ačkoliv to byl jeden z nejlepších skladatelů. A když jsem napsal dobrou věc, která měla naději na úspěch, tak se v rádiu hrála automaticky, byla to totiž taková veřejná soutěž. Dnes je situace mnohem horší, než byla pro zpěváky tenkrát. Naše rádia hrají devadesát procent cizí muziky a jen občas prsknou jednu dvě české písničky a to ještě pořád ty samé, od stejných interpretů. A stejně se z ní nestane hit. Kdežto tehdy byla velká konkurence českých písniček, kterých se v rádiu hrálo pětasedmdesát procent, a skoro každý zpěvák měl minimálně jeden hit ročně. Když někdo natočil písničku, hned se hrála, a pokud byla dobrá, za pár týdnů z ní byl hit. Takhle se třeba velmi rychle prosadil Pavel Roth. Dneska je to úplně obrácené, máme tu spoustu interpretů a písniček, které se do rádií a televizí vůbec nedostanou. Pokud za vámi nestojí velké vydavatelství a neinvestuje miliony, nemáte vůbec šanci uspět, i kdyby jste měl jeden hit za druhým. O tom, jaké písničky se budou hrát, rozhodují v rádiích lidé, kteří ani nemají hudební vzdělání a vše jim diktují velká vydavatelství. A tak rádia i televize hrají jen pár vyvolených, u nichž vůbec nehledí na kvalitu písniček.“

Vámi vzpomínaný Pavel Roth třeba právě natáčel s Vladimírem Zahradníkem a jeho Orchestrem Československé televize, takže je jasné, že měl v televizi otevřené dveře…
„To ani nevím, že by dělal se Zahradníkem a Orchestrem Československé televize. Řeknu vám to takhle – tenkrát se hrálo všechno a co bylo dobré, tak se i prosadilo. Lidi si o konkrétní písničku nebo zpěváka psali, takže ho rádio muselo hrát a televize jej zvala do svých pořadů. Dnes by mohlo přijít nevím kolik dopisů a stejně rádia budou hrát jen těch deset zpěváků a v televizi bude jen těch pět.“

Já se ale chci dostat k tomu, že to takhle za dávných dob fungovalo, že redaktoři měli svou malou domů a vzájemně si pomáhali prosazovat do rádia a televize své koně...
„Víťa Vávra třeba ze začátku vůbec v televizi nebyl.“

Teď se ale nebavíme jen o Vávrovi...
„No počkejte, Vávra byl největší...“

Vidím, že z vás přiznání o vzájemné pomoci tehdejších redaktorů nedostanu. Prozraďte mi aspoň, jak dlouho tenkrát trvalo, než se písnička prosadila a byl z ní hit?
„Neposlušné tenisky Lucie Bílé zahráli poprvé a okamžitě to byl hit, lidé začali do rozhlasu volat a hned chtěli tu písničku hrát pořád dokola. Měl jsem ale i písně, které se taky hrály a takovou odezvu neměly – třeba V horách, opět v podání Bílé. Nejsem staromilec, ale můžu vám dosvědčit, že šlágry se prosadily samy. A v osmdesátých letech se do světa dostalo daleko víc českých písniček než dnes, kdy žijeme v takzvaně svobodné době. Po devadesátém roce neexistuje žádná skladba, která by se dostala do zahraničí. Předtím se to běžně dělo Karlu Svobodovi i dalším, protože tu byla obrovská konkurence a vznikalo tady strašně moc písniček. Dnes vyrobíte písničku a vydáte desku, ale nikdo vám ji nezahraje. Tehdy byl problém něco vyrobit, protože studií bylo málo, ale když už se písnička natočila, tak přišla na volný trh. Tehdy byla totalita v politice a demokracie v pop-music, dnes je to obráceně, což je nejen pro interprety, ale především pro posluchače, velká škoda.“

Jasně. Už jsme mluvili o vašem prvním objevu – Petře Černocké, vyjmenujte mi ty další, jak šly po sobě – vzpomenete si ještě na ně?
„Petra Černocká, Karel Bláha, Jitka Zelenková, Rony Marton, Jana Kratochvílová, Lenka Kořínková, Víťa Vávra, Standa Procházka mladší, Lucie Bílá, Jakub Smolík, Zdeněk Izer, Jiří Wimmer u mě taky začínal, Marek Dobrodinský byl jenom klávesák u mě v kapele a dal se tam dohromady s Izerem. Po revoluci to byla Anuška Melenová, které jsem vydal asi deset alb, ale hvězdou se nestala, a David Král. Ten se tak opravdu jmenoval a velmi dobře se prodával v roce 1994, kdy jsme prodali osmdesát tisíc nosičů. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl.“

A co třeba zpěvačka Formanová?
„Ano, zapomněl jsem na Martinu Formanovou a Martu Stravovou. A taky Iveta Bartošová s Petrem Sepešim, které jsem nevymýšlel, ale byl jsem u zrodu jejich dua a složil jim několik písniček.“

A se kterými dalšími umělci jste ještě úzce spolupracoval?
„S Michalem Prokopem jsme v roce 1970 udělali album Město R., které je považováno za nejlepší desku, kterou jsem udělal. Pak jsem dělal třeba s Jiřím Helekalem, Hanou Hegerovou nebo s Arnoštem Pátkem. S tím jsme měli společný koncertní program nazvaný Robinson a jeho Pátek. A dál jsem skládal a aranžoval písničky skoro pro všechny naše zpěváky.“

Producenti a manažeři většinou se svými zpěvačkami i chodili nebo alespoň spali. Byl to i váš případ?
„Musím se vám přiznat, že jsem osobně zpěvačky v soukromí v podstatě nesnášel. Nebyl jsem žádný svatoušek, ale jakmile byla dáma zpěvačka, tak jsem od ní běžel pryč. Samozřejmě, že někdy v mladých letech občas k něčemu došlo, ale potom už rozhodně ne.“

A z těch mladých let to byly které?
„Jsem džentlmen, takže no comment.“

Co třeba Kateřina Kornová, jak se povídá?
„Mezi lidmi se povídají různé věci. Něco je pravda a něco pravda není.“

Petra Černocká?
„Prosím vás, to rozhodně ne. Petra Černocká byla odjakživa velitelka. Vynikajícím způsobem skládala své písně, ale dokonce mi mluvila i do jejich aranžování. Černocká je prostě generál!“

A co Martina Formanová, kterou jako svou lásku přiznává i Arnošt Pátek?
„Vždyť vám říkám, že nebudu brousit do těchto sfér intimních, není to hodné muže.“

Lenku Kořínkovou ale doufám nezapřete, to prý byla láska jako hrom?
„Ano, Lenku Kořínkovou jsem miloval. Dnes se všechno degraduje jenom na postel, ale pro skladatele a muzikanta je strašně důležitý cit, který ve vztahu vznikne. Kdyby jste slyšel jaké krásné šansony jsem pro ni psal a jak je Lenka báječně nazpívala! Pořád si říkám, že bych je měl někde najít a vydat, protože ona byla vynikající šansoniérka a skvěle zpívala.“

Proč je tedy nevydáte?
„Kdo je ale dneska koupí? Cédéčka a hudební nosiče se vůbec neprodávají, což je problém.“

Můžete je vydat jen tak pro radost svou a několika fanoušků...
„Já jsem už udělal tolik věcí jen tak pro radost... Teď třeba dělám pro radost politiku. Strana zdravého rozumu je moje hobby.“

Lenka Kořínková byla koncem sedmdesátých let naším největším sexidolem, o kterém snily tisíce chlapů, záviděli vám ji?
„Asi jo. Musím vám ale říct, že já nejsem na prsa. Přiznávám bez mučení, že Lenka byla moje velká láska. Dostala mě recitováním Šrámkova Splavu, kdy jsme se procházeli po břehu řeky Berounky a ona mi recitovala. Takhle romanticky jsem se do ní zamiloval. Složil jsem pro ni spoustu věcí a než došlo k tomu, na co se furt ptáte, uplynula velmi dlouhá doba.“

Kolik jí tenkrát bylo let?
„Asi devatenáct. Lenka je o deset let mladší než já.“

Prozraďte, jaká byla v posteli, byla třeba hodně vášnivá?
„Tyhle intimnosti opravdu nikde vyprávím. Láska je láska a věci, na které se mě ptáte, si už ani nepamatuju. Už jsem přece jenom pán v letech.“ (smích)

Fakt je to už s vaší pamětí tak špatné?
„Pamatuju si, že jsem do ní byl zamilovaný, a že jsem pro ni složil spoustu nádherných šansonů, které pořád čekají na objevení. A hovořit o sexu, což je dnes bohužel zcela normální, považuji za degradaci lásky.“

Opravdu byla Lucie Bílá za doby působení ve vaší kapele panna?
„Nevím. Nekontroloval jsem to, ale ona to později tvrdila, tak jí věřím. Kolikrát jsem ji zamykal v pokoji, aby nikam nemohla, protože jsem slíbil jejím rodičům, že na ni dám pozor.“

Kolik jí tenkrát bylo?
„Devatenáct.“

Kde a jak jste ji vůbec objevil?
„Toho, že jsem ji objevil, doteďka lituju. Když byla ženská v kapele, tak bylo vždycky zaděláno na průšvih. Lenka Kořínková se později v mé kapele zamilovala do baskytaristy, nakonec s ním odešla a založili si vlastní skupinu. Krátce poté se vzali a emigrovali do Austrálie. Byl to průšvih, a přestože u mě už nebyla, její jméno bylo se mnou spojené. Měl jsem průšvih, že jsem si to neohlídal. Za Lenku ke mně nastoupila vynikající zpěvačka Zuzana Stirská, která nyní zpívá gospely. Na rozdíl od Kořínkové se mnou natočila elpíčko nazvané Milenci, a poté taky emigrovala. Byla u mě v kapele a emigrovala! Přičetla se k tomu i Kořínková a za obě jsme dostali zaracha. Po této zkušenosti jsem si řekl, že už nikdy nechci žádnou ženskou do kapely. Koncertovali jsme ve čtyřech a zpíval s námi Jiří Helekal, který mě zachránil před koncem mé umělecké kariéry. Měli jsme totiž po emigraci Stirské zákaz a nevěděli co dál, když mi Helekal nabídl dva měsíce hraní v casinu v bulharské Varně. Pak jsem s Helekalem natočil i jeho debutové elpíčko ?18?, ale Jirku jsem samozřejmě neobjevil, ten zpíval dávno před setkáním se mnou.“

A co to první setkání a objevení Lucie Bílé?
„To už se mnou nejezdil Vávra, který se osamostatnil, ale Procházka, a kvůli rodinám jsme mívali víkendy volné. Naše technika proto o víkendech jezdila zvučit různé tancovačky a bigbíty. Jednou za mnou přišel náš autobusák Láďa Vencl, že zná mladou holku, která má strašně silný hlas, že i bez mikrofonu přeřve celou taneční zábavu. Pořád mi ji chtěl představovat, abych z ní něco udělal, ale já mu pořád říkal, že mě to nezajímá, že o ženské nechci ani slyšet. Jednou mi v rádiu v kanceláři zazvonil telefon a v něm mi Láďa Vencl sděloval, že je dole ve vrátnici, a že pro mě něco má. Myslel jsem, že kazetu, tak jsem si pro ni šel do vrátnice a tam vedle něj stála tlustá, kulatá holka, kterou mi představil jako Haničku Zaňákovou, která překřičí celou hospodu. A dali mi kazetu s jejím zpěvem. Nahoře v kanceláři jsem ji dal do kazeťáku a když jsem uslyšel ten zpěv, jen jsem si řekl: To je tedy bomba!“

Jakou písničku na té kazetě zpívala?
„Nějakou od Marcely Králové.“

Marcela Králová byla pěvecký idol Lucie Bílé?
„Určitě. Když si vezmete zpěv Marcely Králové a poslechnete si Lucku Bílou, tak slyšíte určitou podobnost i dnes.“

A hlas Lucie Bílé vás tak zaujal, že jste se rozhodl porušit svou zásadu ?ženskou v kapele už nikdy více??
„Ano, řekl jsem jí, že pro ni něco složím. No a za den, nebo za dva jsem přišel domů a hned jsem napsal Neposlušné tenisky. Byl to okamžitý nápad včetně toho, že ji budu směřovat především pro vojáky. Předtím jsem dělal především chlapy, Lenka Kořínková byl zase takový nóbl šansonový projekt a proto jsem se rozhodl úplně přehodit smysl toho zacílení a orientovat novou zpěvačku pro vojáky. S Kořínkovou i Stirskou jsme za vojáky taky občas jezdili a proto jsem věděl, že to je vděčné publikum. Navíc vojáků bylo hodně a v podstatě každá holka měla někoho na vojně, takže rázem všichni vzali Lucku za svou a Neposlušné tenisky se opravdu přes noc staly hitem.“

Proč jste Hanu Zaňákovou přejmenoval na Lucii Bílou?
„Jak asi uznáte, Hana Zaňáková zrovna není originální jméno pro zpěvačku. Například Dasty Springfield se jmenovala O´Brian a Springfield bylo její umělecké jméno.“

A jak jste přišel na jméno Lucie Bílá?
„Byl jsem se na Hanu podívat na tancovačce, kde zpívala písničku Satanika. A jak jsem šel domů, říkal jsem si: Satanika, Satan, Čert, Lucifer, Lucie a už bylo křestní jméno. A potom jsem přidal Lucie Černá a řekl to dechovkáři Petru Finkovi, který mi oponoval, že Černá je takové mdlé, tak jsem navrhl Bílá a on, že to je dobré. Hned mi to schválil a jméno Lucie Bílá bylo na světě.“

Lucie se změnou jména souhlasila a vůbec ho s vámi nevybírala?
„Upřímně řečeno, jestli se změnou jména souhlasila, si už nepamatuju, ale rozhodně jej se mnou nevybírala.“

Takže jste jí jednoho krásného dne řekl: odteď jsi Lucie Bílá?
„Asi takhle to bylo. Myslím, že v pop-music není demokracie vhodná.“

Před chvílí jste řekl, že litujete toho, že jste ji před lety objevil. Proč?
„Protože veškeré kydání hnoje na mou osobu začalo na základě její knížky. Na to konto jsem napsal knížku Jak jsem objevoval hvězdy, kde jsem popsal, jak to bylo doopravdy.“

Co tak hrozného na vás v té knize, jak říkáte, ?nakydala??
„Já si to už naštěstí nepamatuju. Ona to napsala s Jefimem Fištejnem a když jsem mu pak volal, že mi třeba nikdy nikdo neříkal lovec lebek, tak mi jen odpověděl, že to je přece literární licence, na kterou má každý spisovatel právo.“

Aha! A jak se vám s Lucií Bílou v polovině osmdesátých let spolupracovalo?
„Bez problémů.“

Kolik let jste s ní dělal?
„Myslím, že asi jenom rok, za který jsme natočili asi patnáct písniček.“

Vyšly všechny na jejím debutovém albu?
„Myslím, že všechny ne. Ještě před albem vyšla hromádka singlů.“

Hodně jste jezdili po republice na koncerty, o čem jste se spolu ty dlouhé hodiny v autě bavili?
„Já si povídal se Standou Procházkou, ona seděla vzadu a spala.“

Takže všechen čas vedle vás za ten rok prospala?
„Nevím jestli prospala, ale my jsme si s Luckou moc nepovídali.“

Nebavili jste se proto, že není moc inteligentní? Co si vůbec myslíte o její inteligenci?
„No, jak bych to řekl… Podívejte se, když je někdo desetkrát nebo dvanáctkrát Česká slavice, tak inteligentní být musí.“

My se ale bavíme o době před více jak dvaceti lety…
„Tehdy byla ve Slavíku šestá nebo osmá.“

To byla čerstvě vyučená švadlena.
„To je pravda. Myslím si, že inteligenci nemůžete přisuzovat jenom akademicky vzdělaným lidem. Někdo prostě má přirozenou inteligenci k tomu, k čemu ji potřebuje. A je fakt, že ona na jevišti byla i tehdy bez problémů. Jeviště, zpívání a hudba, byl její svět. Mým světem je zase diskutování v kavárně a asi i proto jsme spolu moc nekomunikovali, protože nebylo o čem. Se Standou Procházkou jsme se v autě bavili především o práci. Já jsem byl vždycky trošku líný a on mě honil do práce a vymýšlel, co všechno bychom měli udělat. A nakonec ze mě hity jako Celá škola už to ví či Maturitní léto vydoloval. Pokud jsme se nebavili o práci, hráli jsme celou cestu takovou logickou hru, kdy se ptáte na písmena a vzniknou z nich slova, případně jsme řešili různé rébusy a dělali lidem numerologii.“

A co dělala Lucie v hotelu, kde jste spali na dlouhých šňůrách, pařila s muzikanty?
„Nepařila, já jí to nedovolil. Zamykal jsem ji na pokoji, aby nemohla nikam chodit.“

Proč?
„Slíbil jsem jejím rodičům, že na ni dám pozor, aby se mezi muzikanty nezkazila.“

To si po koncertu nedala s muzikanty ani jednoho panáka?
„Ne. Nedovolil jsem jí pařit a navíc ona v té době vůbec nepila alkohol a dokonce na Moravě ve sklípku ani vínečko. Jinak ale byla samozřejmě velmi družná. Já jsem chtěl, aby měla ten vynikající hlas, který tady neměl nikdo jiný a aby ho měla stále dobře zachovaný, tak jsem dbal o to, aby neponocovala.“

Jak to nesla, že jste ji tak hlídal a zamykal na pokoji?
„Utekla mi z kapely.“ (smích)

Opravdu od vás utekla jen proto?
„Žádné osobní neshody jsme neměli, ale ona chtěla zpívat něco jiného, především rock. Zajímavé ovšem je, že dneska zpívá úplně ty samé písničky, jaké jsem pro ni tenkrát skládal já. Je to úplně stejný styl. Poslechněte si třeba Soukupovu písničku z filmu Rekviem pro panenku, která byla po revoluci jejím prvním hitem, tak je úplně stejná jako moje píseň V horách, která vyšla na jejím prvním elpíčku, které jsem jí vyprodukoval. Má úplně stejný postup, jen trošinku jinou melodii a jiný text, ale jinak je to úplně stejný styl.“

Prý ji podrazil Stanislav Procházka mladší?
„Za mého kapelničení jsem měl skupinu pevně v rukou a ona se tam měla jako v bavlnce. V koncertním programu Procházky zpívala jednu až tři písničky, protože víc Standa nechtěl, ale k žádným podrazům nedocházelo. To až později, když došlo k rozporu mezi mnou a Procházkou, za což nepřímo mohla. Procházka totiž velmi těžce nesl, že se na sto procent nevěnuji jenom jemu, ale i Lucce, která navíc začala být populárnější a úspěšnější než on. Chtěl, abych ji utlumil a víc se věnoval jemu, což jsem nechtěl. Nakonec jsme se dohodli, že začne jezdit sám, a já pro ni postavil novou kapelu. V ten moment ale Procházka razantně změnil své chování k Lucce, byl na ni neuvěřitelně milý, sliboval jí modré z nebe a ona se rozhodla, že zůstává u Standy Procházky.“

Co jste pak s tou kapelou dělal, když jste neměl zpěvačku?
„Nic. Většina lidí, která jezdila s Procházkou, byla z mé původní skupiny, a tak jezdili se Standou.“

Vy taky?
„Ano, ale už ne jako kapelník. Byl jsem pouze hostem jeho koncertního programu, v jehož první půli jsem zazpíval jednu svoji písničku – Mám už dávno jinou. Za skoro stejné peníze jsem neměl žádnou zodpovědnost, takže jsem jen přijel, na začátku koncertu zazpíval písničku a odjel domů. Jako host s námi začal jezdit i Arnošt Pátek, se kterým jsem si hodně rozuměl. Vystupoval taky v první polovině představení, proto jsme jezdili spolu v autě a později jsem pro něj postavil kapelu a udělali jsme společný koncertní program. Do konce koncertu jsem se prostě nikdy nezdržel, takže co jí nakonec Standa provedl nevím.“

A Lucie se tam s vámi nebavila?
„Já se tam bavil jenom s Arnoštem. Vždycky jsme se domluvili a jezdili na vystoupení spolu.“

Je pravda, že vůbec nechtěla, aby vyšlo její debutové bezejmenné album, které jste jí v roce 1986 vyprodukoval?
„Ano, nechtěla.“

A co dělala proti tomu, aby nevyšlo?
„Přesně nevím, protože v té době jsme už spolu nekomunikovali, ale slyšel jsem, že byla na ředitelství hudebního vydavatelství Supraphon, aby to elpíčko nevydávali. Jenže oni do toho už dali peníze a chtěli, aby se jim investice vrátila, tak se s ní nebavili a desku vydali.“

Jaký spolu máte nyní vztah?
„Žádný.“

Co to je, žádný? Když se potkáte, tak se ani nepozdravíte?
„My se nepotkáváme. Není kde. Já žiju v tom svém světě politiky a do pop-music se vůbec necpu. A když, tak mám smlouvu s Apple iTunes a posílám do Ameriky vážnou muziku. V posledních letech se stýkám s umělci, kteří dělají vážnou hudbu. Zrovna nyní připravuji album vynikajícímu tenoristovi Janu Adamcovi, který má hlas jako Pavarotti. Poprvé jsem ho viděl jako hosta na koncertě Lucky Bílé.“

Takže vy chodíte na její koncerty?
„Jejímu vystoupení freneticky tleskám, protože ona je na jevišti opravdu naprosto skvělá. Naposledy, když skončila, tak jsem dokonce řval bravo!“

Co vůbec říkáte na to, že v její oficiální diskografii vaše album z roku 1986 s hitem Neposlušné tenisky schází, a že nedávno ve svém portrétu v České televizi odpověděla na otázku, kdo ji objevil, že se objevila sama?
„Podívejte se, vděčnost není zrovna naším národním znakem.“

Mezi vaše největší hvězdy a objevy patřil Vítězslav Vávra, který začátkem osmdesátých let doslova převálcoval tehdejší stojaté vody naší pop-music a až po jeho úspěchu přišel Michal David, Kotvald s Hložkem a další. Jak vás vůbec napadlo udělat z dvoumetrového, ne zrovna hezkého, bubeníka zpěváka?
„Podívejte se, to slovo ne zrovna hezký...“

Jako krasavec ze žurnálu přece jen nevypadal…
„Asi byste to měl konzultovat s tehdejšími teenegerkami, který ho šíleně milovaly a považovaly ho za krásného. Víťa u mě bubnoval v kapele a zpíval sbory. Pak jsem ho nechal nazpívat několik duetů s Lenkou Kořínkovou, které zaznamenaly velmi příznivý ohlas. Když se Lenka osamostatnila a Stirská, s níž zpíval hitový duet Neutíkej, lásko, ze záběru, emigrovala, rozhodl jsem, že Vávra bude zpívat sólo. Duety s Lenkou totiž vždycky zazpíval a natočil bez problémů a žádný zpívající bubeník tu nebyl. Zpočátku se tomu bránil, že se nebude ztrapňovat, ale když jsem mu řekl, že nebude lítat po jevišti, ale zpívat za bicími, souhlasil. Natočili jsme písničku Dívka Gloria, kterou si sám vybral, a odjeli na dva měsíce do zahraničí s Jiřím Helekalem. Když jsme se vrátili, byla z Víti superhvězda a Dívka Gloria obrovským hitem, kterou hrálo rádio několikrát denně. Já byl v tu dobu mimo republiku, takže se z té písničky stal hit, aniž bych někomu musel říkat, aby ji hrál, jak jste říkal na začátku našeho povídání, že jsme dělali ty kšefty. To vzniklo samo, protože ta písnička byla tak silná. Dnes je velmi smutné, že je v soukromých rádiích málem zákaz hrát hudbu osmdesátých let. Přitom hudba osmdesátých let byla konkurenceschopná v zahraničí, zatímco naše současné písničky absolutně nejsou.“

Vávra se nikdy netajil svým velmi pozitivním vztahem k fanynkám a z jeho vzpomínkové knížky vyplývá, že koncertní šňůry často proměňoval v sexuální orgie s broučky, jak fanynkám říkal. Byla to pravda?
„Kdepak, vůbec. Myslím, že Vávra v té knížce moc přehání, protože zrovna on na ty holky moc nebyl. Ten byl na pivo, víno a whisky – tedy podle toho, jak hodně vydělával. Ale je pravda, že holky ho uháněly strašným způsobem.“

Jak moc jste se do těchto akcí zapojoval vy?
„Nebyl jsem anděl.“

Ano? A byl jste v té době ženatý?
„No, byl jsem ženatý… Svoji ženu jsem ale miloval a v životě bych se nikdy nerozváděl.“

Měl jste už děti?
„Měl jsem syna. Dnes je mu pětatřicet a žije v Americe.“

A co na vaše ?bigbeatové Lidušky? říkala manželka?
„Nic o nich nevěděla. I když jsem byl tehdy mladý, tak toho dnes hluboce lituji a považuji to za velký hřích. Navíc ty fanynky strašně chtěly Víťu, ale on většinou nebyl k mání, protože měl žízeň...“

A vy jste k mání byl?
„Já jsem taky nebyl k mání, jen jsem se s nimi bavil. A pokud jsem někdy zhřešil, tak to většinou nebyly bigbeatové Lidušky, ale velmi inteligentní dívky či dámy, ze kterých se později staly velmi významné osobnosti v kultuře a v byznysu.“

Prozraďte, prosím, které?
„Opravdu nebudu nikoho jmenovat, ale byly mezi nimi i slavné televizní hlasatelky. Nikdy to ovšem nebyly takzvané holčičky. Byli jsme už dost nahoře a trošičku od života odtržení a já přitom skládal písničky ze života, tak jsem se například snažil dopídit, čím žije obyčejná osmnáctiletá holka, čím žijí její rodiče… Vždycky v tom byl cit, poznávání a inspirace pro mou tvorbu.“

V osmdesátých letech tady byly v podstatě čtyři vlivné producentské stáje – Ladislav Štaidl s Gottem, Bartošovou, Rolincovou a Penkem, Karel Vágner se Zagorovou, Kotvaldem s Hložkem a Lindou s Pavlem, František Janeček s Davidem, Horňákem, Melenem, Muchovou a řadou dalších a vy. Zatímco jiným až tak často zpěváci neutíkali, vám se moc nedařilo si je udržet, takže jste z neznámého nýmanda udělal hvězdu a on pak od vás utekl. Vy jste si opět musel najít neznámou tvář a začít z ní dělat hvězdu a tak stále dokola... Proč si myslíte, že jste si ?své? interprety narozdíl od zmíněných pánů nedokázal udržet?
„Ale Janečkovi taky občas někdo utekl, třeba David, Bartošová nebo Kratochvílová.“

Kratochvílová ještě předtím utekla i vám. Zkrátka vám utíkali zpěváci nejvíc, v čem byla chyba, proč?
„Mně utekla jedině Lucie Bílá, jinak nikdo.“

Vám utekl Vávra...
„Neutekl, ten neutekl...“

Jak to? Kratochvílová od vás odešla do Jazz Q Martina Kratochvíla, Kořínková si založila vlastní kapelu, Procházka vás vyhodil, Vávra si založil svou kapelu...
„Máte to špatně. Co to tady na mě šijete za boudu? S Vávrou jsme se domluvili, že si založí svou skupinu, protože já jsem byl hlavně skladatel, což ostatní tak moc nebyli a mě to navíc bavilo, takže jsem neměl tolik času na koncertování.“

Takže od vás odešel, protože jste se moc věnoval skládání písniček?
„V podstatě ano. Já jsem většinou potom začal skládat pro někoho jiného, začínajícího, a to se hvězdě, kterou jsem v té době měl, nelíbilo. Když byl Vávra u mě velkou hvězdou, začal s námi jezdit jako host Procházka a já jsem pro něj začal skládat hity jako Celá škola už to ví. No a Vávra se naštval, navíc v té době začal chodit se Špinarovou, která ho popichovala proti mně, takže odešel. Založil si vlastní kapelu a šel dolu, zatímco Procházka u mě stoupal nahoru. Po čase přišla Lucie Bílá a já místo, abych psal jen pro Procházku, začal jsem skládat hlavně pro ni, což Standovi začalo hodně vadit, a nakonec odešel. A ukecal i Lucku, aby zůstala s ním, a ne se mnou.“

Takže v tomhle byl hlavní problém?
„Ano. Třeba Láďa Štaidl skládal v podstatě jenom pro Gotta, a byl by úplně hloupý, kdyby skládal pro někoho jiného. A taky když začal skládat pro Bartošovou, tak mu Gott utekl k Janečkovi. Tak je to vždycky. U zpěváka není problém kapelník, ale komorní skladatel, kterého chce mít každý interpret jen pro sebe. Nevím, jak je to dnes, ale myslím si, že se to nezměnilo.“

Jaké jste vůbec měl vztahy se Štaidlem, Vágnerem a Janečkem? Brali jste se vzájemně jako konkurenti v malém českém rybníce?
„Určitě. Největší konkurence byla především mezi mnou a Janečkem, protože jsme byli zhruba na stejné úrovni. Potom byl o stupínek výš Vágner a úplně na piedestalu nahoře byl Štaidl.“

Přetahovali jste si umělce, dělali jste si naschvály?
„Ne, my jsme dělali každý trošku jiný styl. Mí interpreti byli takoví víc šansonovější, což vycházelo z mých písniček. Styl Kroků Franty Janečka zase vycházel z Davidových písniček, byl víc taneční, diskotékový jako do Itálie. Moje věci byly spíš laděny do Anglie.“

V posledních letech se věnujete především politice, proč?
„Politika mě odjakživa zajímala. V nové době spousta umělců zabrousilo do kalných politických vod a mnozí se politice dodnes věnují. Ono je to podobné jako s mou hudbou. Zatímco jiní skladatelé skládali pro zavedené hvězdy, já jsem z obyčejných řidičů, automechaniků a švadlenek hvězdy vytvářel. Touto cestou jsem se rozhodl jít i v politice. Nevstoupil jsem do žádné velké a zavedené strany, ale založil Stranu zdravého rozumu. Jsme nepolitickou stranou a jde nám o nápravu nerozumností a nelogičností, které vznikají v našem parlamentu. Nechceme být konkurencí velkým stranám, ale opravovat špatné věci a být takoví lidští.“

Věříte, že to má smysl, a že se může vaše strana prosadit?
„Kdybych si myslel, že nemáme šanci na prosazení, tak bych to nedělal. Máme dobré výsledky, vždyť jen v posledních volbách nás volilo více jak pětadvacet tisíc lidí, což mnohé překvapilo. A jak se nyní ukazuje z různých diskusí, chce nás v krajských volbách volit spousta dalších lidí. Zdravého rozumu je totiž v politice tak málo. Navíc se k nám přidávají i lidé z jiných menších stran a starostové z obcí, k nimž se doposud chovali představitelé krajů macešsky, takže vytvoříme jakési spojené síly zdravého rozumu.“

Kde vůbec berete na provoz své strany finance?
„Zatímco velké, zavedené strany dostávají peníze od státu, Strana zdravého rozumu si všechno financuje z vlastních zdrojů. Máme sponzory a i já jsem do stranické kasy už vložil hodně peněz. Myslím si, že je dneska nutně potřeba někoho, komu bude ležet na srdci každodenní život obyčejných lidí. Křivdy se totiž neděly jenom v minulosti, ale dějí se i dnes, jenom o nich nevíme.“

Čím se vaše strana odlišuje od ostatních?
„Nekritizujeme ostatní. Nechceme se s druhými hádat, protože hádání je v parlamentu vidět až přespříliš. Hledáme různé nelogičnosti a navrhujeme rozumná řešení podle našeho desatera zdravého rozumu.“

Vaše strana má své desatero? Vyjmenujte mi ho.
„1. Více zdravého rozumu.
2. Méně ideologie.
3. Více demokracie.
4. Méně byrokracie.
5. Více spravedlnosti.
6. Méně korupce.
7. Více lásky k domovu.
8. Méně podlézavosti mocným.
9. Více lidskosti.
10. Méně necitlivých řešení.“

Pojďte ještě zpět k muzice. Na objevování nových pěveckých hvězdiček jste po roce 1990 zanevřel?
„Ne úplně. Asi v roce 1994 jsem objevil Davida Krále, který se tak opravdu jmenoval a udělali jsme spolu čtyři alba, která se velmi dobře prodávala. A pak to byla Anuška Melenová, velmi talentovaná sestra Pepy Melena, který se proslavil hitem Ne, pětku ne. S Anuškou jsem udělal deset alb včetně písniček pro děti nebo dechovky.“

Nehraje v tom roli i fakt, že už nejste mocným mužem z monopolního celostátního rozhlasu, který už nemá možnost hrát své zpěváky a dělat jim tak popularitu?
„To určitě ně. Dnes k tomu, abyste udělal hvězdu, potřebujete mnohem víc než jen rozhlas. Musíte mít nejen skvělé písničky, ale především za sebou bohatou mezinárodní firmu, která vydá album, zaplatí reklamní časy televizi a v rádiu a má velmi dobrý management, který zajistí, že aspoň jednu píseň budou hrát rádia a klip televize. Jinak nemáte šanci.“

Myslíte, že ještě někdy nějakou hvězdu české pop-music objevíte?
„Upřímně řečeno, mě pop-music už dávno nezajímá. A pokud bych někoho chtěl objevit, tak talent ve vážné muzice.“

Kdysi jste úspěšně zpíval, zpíváte ještě i dnes?
„Ano, o moje písničky je pořád zájem. Po roce 1990 mi vyšla tři alba a nedávno výběr největších hitů.“

Ve svém vydavatelství Maximum vydáváte především vážnou hudbu. Koho jste vydal z pop-music?
„Vydal jsem krásné album šansonů Jitky Zelenkové s Rudolfem Roklem. Dvě alba největších hitů Víti Vávry, ještě před smrtní Standy Procházky disk s jeho šlágry a nyní před Vánocemi dvě alba největších hitů Arnošta Pátka, který je na tom zdravotně hodně špatně, a tak jsem mu chtěl udělat radost.“

Před několika lety jste prodělal rakovinu prostaty, jak jste na tom zdravotně nyní?
„Zaplať Pán Bůh, zatím žiju. U rakoviny nemůžete nikdy říct, že jste úplně vyléčený. Je to stejné, jako když vás v Americe odsoudí k trestu smrti, taky jen čekáte a nevíte, zda injekci s jedem dostanete za rok, nebo za deset let.“

Jak moc se touto nemocí změnil váš pohled na život?
„Úplně. Absolutně. Jsem mnohem víc pozitivní. Netlačím na pilu, vnímám život ve všech jeho krásách a raduju se z každého dne, který prožiju. Ale dál pracuju. Teď třeba na krajských volbách, protože se k nám hlásí spousta starostů, aby za nás mohli kandidovat do kraje.“

Když vám lékaři oznámili, že máte rakovinu, sdělili vám, kolik vám ještě zbývá času?
„Výsledky histologie nebyly příznivé, nádor nebyl ohraničený. Dali mi čtyři roky.“

Jak je to dávno?
„Dva a půl roku.“

Mgr. Petr Hannig (62)

> Narodil se 20. ledna 1946 v Neštěmicích u Ústí.
> Umělecký kovář, který vystudoval konzervatoř (varhany, dirigování a skladba) a HAMU (Hudební akademie múzických umění), obor kompozice. Hudební akademii zakončil magisterskou prací. Dlouhá léta působil jako redaktor Československého rozhlasu a zároveň měl svou kapelu Maximum Petra Hanniga. Objevil řadu zpěváků – Vítězslava Vávru, Lenku Kořínkovou, Lucii Bílou, Stanislava Procházku ml., Jakuba Smolíka, Davida Krále... V posledních letech se věnuje především politice – založil Stranu zdravého rozumu.
> Petr Hannig je už devatenáct let vdovcem, jeho pětatřicetiletý syn Jan žije v USA, kde je na prestižní univerzitě profesorem matematiky.
Petr Hannig mýma očima

Na schůzku do své oblíbené francouzské restaurace BrasserieM v centru Prahy přišel přesně. I když už byl čas večeře, objednal si jedno z obědových menu toho dne a deci bílého vína. Petr Hannig je gurmán a požitkář. Dobré jídlo a pití umí vychutnat. A se stejným gustem jako jedl, odpovídal i na mé otázky. Některé se mu sice zrovna dvakrát nelíbily, chvílemi se malinko snažil kličkovat, přesto odpověděl na všechny. A ke cti mu budiž přičteno, že při autorizaci si rozhovor pouze přečetl a beze změn mi jej vrátil. To se stává málokdy. Petr Hannig si zkrátka stojí za svým slovem!

lep
Příspěvky: 190
Registrován: 03 říj 2002 12:07

Příspěvek od lep » 27 dub 2008 22:14

ten rozhovor mi pripada desne patetickej... proste se pan lituje, bo uz neni takovy boss, jak byl za komancu zvyklej byt...

Jindy2
Příspěvky: 2039
Registrován: 26 bře 2007 21:26

Příspěvek od Jindy2 » 27 dub 2008 22:22

lep: jj, může to připadat každému různě...je to prostě výpověď člověka, co měl moc v muzice a už jí nemá...mě to přišlo zajímavé, protože mi to nepřipadá povrchní, jako některé podobné články z bulváru, které vydají na čtvrt normostrany i s obrázky...

lep
Příspěvky: 190
Registrován: 03 říj 2002 12:07

Příspěvek od lep » 27 dub 2008 22:32

no vidis a mne to prave prijde jenom jako narikani toho byvaleho "mogula"... zadna zasadni informace z toho pro me nevypadla... vety typu: "A pak to byla Anuška Melenová, velmi talentovaná sestra Pepy Melena, který se proslavil hitem Ne, pětku ne. S Anuškou jsem udělal deset alb včetně písniček pro děti nebo dechovky.“, jenom dokazuji, ze mu to moc neslo ani v tom komunismu... vzdyt uz tehdy produkoval shit a ve chvili, kdy padla strana, tak byl namydlenej... kdyby byl sikovnej a talentovanej producent, tak by se oklepal a frcel by dal...
ale von se jenom lituje a propaguje svoji usmolenou stranu, se kterou by jiste rad prorazil nekam vys, aby si urval kus uplatku z tzv. lobovani v nasi politice...

:(

Jindy2
Příspěvky: 2039
Registrován: 26 bře 2007 21:26

Příspěvek od Jindy2 » 27 dub 2008 23:51

lep: asi máš pravdu...já bohudík jeho doby nepamatuji a vůbec ho neznám (v životě jsem o něm neslyšel), takže ho nemůžu posoudit jinak, než z převzatých informací a fotek...každopádně obecné odsuzování české hudby z 80. let je tu na ezone klasicky v módě, pro nás jsou to dnes sračky, ano, ale tehdy třeba ty Tenisky byl hit, i další sračky jako Davidovi Poupata byl hit a další a další, po kterých dnes nikdo ani neštěkne...ale dneska je prostě módní na to nadávat, ale kdyby tu byl opět ostnatý drát a SUP na hranici, asi bysme mluvili jinak...no, to je jedno...
co mě ale celkem zaujalo jsou ty jeho řeči o tehdejší konkurenceschopnosti české popmusic v zahraničí, zatímco dnes je to žalostné...a je to žalostné...tehdy jsme alespoň kopírovali třeba Italo Disco, ale dneska...Kabáti, ehm...

rastis
Příspěvky: 2883
Registrován: 27 úno 2005 21:23

Příspěvek od rastis » 28 dub 2008 00:06

Jindy - nemas pravdu... sam pises, ze ho nepoznas.... jak som to zacal citat, tak sa mi zacali jezit vlasy na hlave a nedocital som to ani... hudba, specialne ta okolo neho bola v 80tych rokoch vsetko, len nie konkurencie schopna... Bila ako vyrazny talent by sa nasla aj sama - pravda v normalnej spolocnosti. v hentom umelom komunistickom svete ju musel "najst" skaderuka typu Hanig.

Jindy2
Příspěvky: 2039
Registrován: 26 bře 2007 21:26

Příspěvek od Jindy2 » 28 dub 2008 00:15

rastis: ale já neříkám, že mám pravdu...obecně jsem tu už před pár lety říkal, že hudba z osmdesátek, pro mě má něco, co dnešní už postrádá...a nikdo semnou nesouhlasil tehdy a nebude souhlasit ani dnes, to čekám...nikomu to vnucovat nebudu...já pokud vím, tak co se týče hlavně toho Italo Disca, tak to bylo na celém světě to samé a proto i z mého pohledu třeba David byl konkurenceschopný, protože to také znělo stejně, bylo to hrané na stejné synthy, prostě stejná sračka všude...mě to zní stejně...mám tu sbírku tísíc hitů Italo Disco z té doby a Michal David tomu určitě nedělá ostudu...ovšem, když porovnám dneska Kabáty a Rammstein, tak nevím člověče...nejde o to, že našim textům nikdo nerozumí, ale spíš o to, že nemají už ani chytlavé melodie....
ale o tomhle toto téma není, i když mě je to jedno, můžeme kecat o tom, co bylo, co se komu líbí, ale mě je 24 let, takže nebudu kecat o tom, co jsem nezažil, muselo by mi být tak 40 abych o tom mohl fundovaně mluvit...

rastis
Příspěvky: 2883
Registrován: 27 úno 2005 21:23

Příspěvek od rastis » 28 dub 2008 01:01

Kabat by som porovnaval s niecim inym a na Rammstein tam v undergrounde mate kopec vlastnej alternativy... a neviem, co je Italo Disco - mam za to, ze v 80tych rokoch ficala vo svete uplne ina muzika, ako oficialny POP v CSSR...

kyvaa
Příspěvky: 216
Registrován: 04 dub 2008 21:43

Příspěvek od kyvaa » 28 dub 2008 07:12

Ten oficiální osumdesátkovej pop je spíš takovej nesplněnej sen vo českým Motownu, kterej se neuskutečnil, ale moh. Vono se to tady taky celkem dlouhou dobu postupně kurvilo. Co se dělo třeba v Ostravě v ještě chvilku po 69 roce, je mazec - u nás se nejenže uměl hrát soul, ale i aranžovat. Muzika na který vyrostla moje máma, nějaký desky ještě máme, je mazec a vúbec bych nečekal, že se tohle tady dělo. Třeba ranná uplně mladá Zelenková. Jenže to byly ještě pozůstatky svobody a přirozenýho výběru. Pak nastoupili normalizátoři a konec. Produkt ty změny je právě Michal David. Třeba začátky house music - to sou uplně stejný synthy po selym světě - a ten rozdíl - co hráli třeba v Chicagu a tady - misim oficiálně - mimochodem el. underground tady existoval, a taky kvalitní, ale zachovalo se toho minimum. Právě díky ty cenzuře a tím, že tvořivým lidem ty svině házeli klacky pod nohy, víme vo naší minulosti v opravdu uměleckým vyjádření uplný ... (nic / jenzlomky)

Uživatelský avatar
smog
Příspěvky: 233
Registrován: 21 srp 2005 21:40

Příspěvek od smog » 28 dub 2008 09:26

Taky si myslim, ze ceskej pop nebyl v ty dobe moc konkurenceschopnej se svetem, v ty dobe se rodili trochu jiny hity, nez paskvily inspirovany Italii. Je strasna skoda, ze v roce 1968 odesel do emigrace Karel Krautgartner. I kdyz byl jazzman, skladal hafo popu a ten stal fakt za to. Zacal jsem sbirat jeho produkci, je to bomba. Kdyz se soudruzi zbavili techhle lidi, tak ten kdo byl loajalni k systemu mohl tvorit a jezdit po republice. Dodnes si pamatuju na spoustu koncertu Hlozka s Kotvaldem featuring Hana Zagorova, Michala Davida a spol. z meho detstvi. Porad se objevovali jenom oni. Je hodne poucny, kdyz se dostanete k lidem, co delali s Gottem, produkovali, nebo byli Djs v osmdesatejch letech, byl to uplne jinej svet: vetsinou bezbreha loajalita k systemu, poklonkovani, vekslactvi a vykradani cizich veci ze zapadu. Je pomerne malo veci, ktery nejsou prevzaty....

Uživatelský avatar
a.tom.x
Příspěvky: 2694
Registrován: 06 zář 2002 16:55

Příspěvek od a.tom.x » 28 dub 2008 11:47

Nevim proc, ale kdyz slysim jmena Hanig, Staidl, Janecek, Vagner tak mi i po tech letech porad nejak neni dobre po tele ... btw. kdysi v Paskvilu (nez ho v nasi verejnopravni televizi zrusili neb byl asi prilis elektronicky a nezavisly) byl jeden dil venovany prave hudebnim klanum z 80. let. velmi poucny porad. vyslo to btw i na DVD a da se to koupit v levnych knihach. "Hanigovcum" je tam taky venovana znacna cast.
Art of Sound - Professional Soundware Solution
http://www.aos-pro.com

Uživatelský avatar
Kermitak
Moderátor
Příspěvky: 6446
Registrován: 12 led 2005 22:43

Příspěvek od Kermitak » 28 dub 2008 12:42

a.tom.x: jo, zrovna jsem to chtel napsat, ten paskvil 80's je dost desivej. Kdyby nekdo mel zajem, tak pm (ale jen pro silne zaludky ;)

rastis
Příspěvky: 2883
Registrován: 27 úno 2005 21:23

Příspěvek od rastis » 28 dub 2008 14:01

je to aj na youtube, dokonca tu niekto nechaval link kedysi.

Uživatelský avatar
a.tom.x
Příspěvky: 2694
Registrován: 06 zář 2002 16:55

Příspěvek od a.tom.x » 28 dub 2008 16:55

Kermitak píše:a.tom.x: jo, zrovna jsem to chtel napsat, ten paskvil 80's je dost desivej. Kdyby nekdo mel zajem, tak pm (ale jen pro silne zaludky ;)
Nejvic me desi to, jak nekteri nasi spoluobcane trpi cimsi co ve Vychodnim Nemecku nazyvaji Ostalgie, zijou si i nadale svuj discopribeh a poslouchaji ty pekne pisnicky od Michala Davida resp. Franty Janecka, kterymi je krmi nase radia. A tak se obcas ptam, jestli nam ty gangy z 80. let porad nejak jeste v pozadi neridi ten mistni showbiz.

Onehda jsem cestou malem sjel do prikopu na dalnici, kdyz mi s narustajici vzdalenosti od Prahy odumrel signal Radia 1 a automat mi naladil Discopribeh ... uz asi vim jak vznikaji retezove nehody na dalnici ;)
Art of Sound - Professional Soundware Solution
http://www.aos-pro.com

Shodan
Příspěvky: 620
Registrován: 20 pro 2006 22:33

Příspěvek od Shodan » 28 dub 2008 16:58

a.tom.x: hehe, nedávno jsem si půjčil auto od rodičů a z rádia se ozvaly zrovna neposlušný tenisky. Děs běs, nicméně... pak jsem si to týden furt zpíval. :twisted:
-= As we grow as unique persons, we learn to respect the uniqueness of others. =-

Odpovědět