Ano, je to i o pohodlnosti, pocitu, penězích, ale také o výsledném efektu pro posluchače. S dvěma malými pauzami se jako klávesák živím už od konce osmdesátých let – tedy od doby, kdy se muzika ještě dělala především rukama na klaviatuře nástroje a ne na jeho potenciometrech a táhlech. Proto si dovolím nabídnout pohled na analogové nástroje z tohoto břehu. U vlastní tvorby je to trochu jiné, ale od klávesáka v doprovodné kapele se vždycky vyžadovalo a stále vyžaduje, že bude hrát nejen všechny klavírní, synťákovské a varhanní party, ale k tomu i smyčcové sekce, dechové štěky, part doprovodné kytary když kytarista hraje sólo, atd., atd...
K dispozici jsme ale tehdy měli pouze analogy, na kterých jsme se marně snažili nakroutit alespoň přibližně podobný zvuk těchto akustických nástrojů, které ani ty nejlepší nástroje prostě neuměly a nikdy umět nebudou. Ty analogové barvy jsme tehdy brali tak nějak samozřejmě, protože tyto nástroje stejně nic jiného vlastně neuměly. V roce 1991 jsem byl šťastný, že jsem svůj Korg Polysix, SixTrak od Sequencial Circuits a digitální Yamahu DX21 vyměnil (s tučným doplatkem) za Korg M1, který nabízel akustické barvy v tehdy slušné kvalitě. (Jako druhý nástroj k M1 jsem dlouhá léta používal Roland Juno Alfa2.)
Ten trend přibližování se akustickým barvám od té doby pokračuje s různými výsledky u různých značek dodnes – s tím, že svou nabídku už spoustu let rozšiřují i o simulace analogů. Přímé srovnání akustického nástroje s jeho digitální napodobeninou nikdy nemůže dopadnout jinak, než ve prospěch originálu, a stejně tak to je i u analogů. Přesto třeba např. Elton John na svých koncertech už léta používá digitální klavír místo akustického – a určitě ne proto, že by si akustický nástroj nemohl dovolit. Důvod je jasný: v kontextu celé kapely jsou ty nuance na živém koncertě už zanedbatelné. A přednosti akustického nástroje přebijí starosti s jeho nazvučením, transportem, lazením a údržbou před a po koncertě. Přesto ve studiu určitě na digitální klavír ani Elton ani žádný seriózní klavírista nenatáčí – tady prostě patří originál, protože ve studiu se ze zvuku křídla vyčaruje víc, než na jednom pódiu s bicíma a kytarama...
A teď se konečně dostávám k jádru věci

. Pokud někdo svou tvorbu produkuje pouze ve studiu, staví výhradně na analogových zvucích a myslí to vážně, určitě se bez originálních analogů nikdy neobejde. Pokud však analogové zvuky používá (jako např. já) pouze jako část svého zvukového arzenálu při hraní s živými kapelami různých stylů – jsou VA a VSTi naprosto akceptovatelné a používají se ve studiích a v doprovodných kapelách i těch největších světových hvězd. „Soumrak analogovejch synťáků“ v mé branži nastal tedy už dávno. Znám pár výborných aktivních klávesáků, kteří mají originály svých analogových miláčků dávno zabalené někde pod postelí a pokud nebudou muset, tak je z nostalgie neprodají. Na pódium se s nima ale stejně tahat nebudou. Jednou za 5-10 let je na nějaké pařbičce vytáhnem, pohrajeme si, zavzpomínáme a zase zabalíme...
Muzika ale proboha přece není a nesmí být o „filtrech a tlačítkách“, ale o nápadu, obsahu a instrumentální dovednosti. Napříč všemi žánry platí, že dobrý muzikant dělá dobrou muziku i na průměrných nástrojích a naopak špičkový nástroj nikdy není zárukou špičkového výsledku. Chtěl bych poznat toho génia, který je schopen při poslechu jakékoliv současné nahrávky na 100% určit, zda byly použity analogové originály, nebo VAčka. A pokud si to o sobě někdo myslí, asi má problém...
A to raději ani nerozebírám problematiku toho, co z každého zvuku nakonec po digitálním záznamu, digitálních úpravách, digitálním masteringu a následném exportu na CD (44,1kHz/16bit) vlastně zůstane

Přeji všem hodně dobré muziky a spokojených posluchačů a vážím si všech, kteří staré analogové mašiny sbírají a opatrují pro další generace. Mi ale (s mým současným vybavením) nechybí