biscuit píše:ekral: asi je ti jasny, ze obraz stran je dan hlavne lidmi z jejich vedeni. mas pocit, ze ceska socialni demokracie, reprezentovana svym soucasnym vedenim, muze bejt variantou k volbe pro rozumnyho cloveka? nevim proc se porad srovnava to, co je v cr, s tim co je mimo cr. ackoliv se strany mohou jmenovat stejne, mohou mit stejny program, tak jedna stoji za neco a druha treba taky, ale za neco uplne jinyho.
s timhle nelze nic nez souhlasit. je socialni demokracie a socialni demokracie, ze ano. napr. nekde v Evrope jsou ve vedeni reba vzdelani lidi, jejichz myslenky o rizeni statu jdou dale nez k 30Kc poplatkum. Bohuzel nebo spise bohudik, jsou v ceske cssd takovy lidi jako napr soudruh Vlcek, byvaly komanc, vustudovany traktorista, a nasledne sef Poslanecke snemovny. Bez urazky k soudruhu vlckovi, ale on sam a jeho vzdealni hovori za vse a ukazuje cesky socialisty v pravem svetle a defacto z nich pro velkou cast spolecnosti dela nevolitelnou stranu.
Co se tyce rozevirani nuzek, imho je to naprosto prirozeny jev, a funguje to v daleko vetsi mire v kazdem vyspelem state. Holt u nas je historicky zakorenene rovnostarstvi....
Jeste k tem Zelenym, ja jsem osobne docela rad, ze se SZ nedostala do PS. zaridila jim to pi. Jakoubkova a Zubova a ta jejich tehdejsi politika ala Jekyll & Hyde, kdy Bursik byl spise doprava a zakladna kolem Stropnickeho jr. , Zubove, Jakubkove a psol, spise doleva, takze oni se defacto znemoznili sami, a to predvedli kdyz spolu s Paroubkem shodili vladu v prubehu predsednictvi EU. Ikdyby nakrasno mohli mit nejake dobre myslenky, ikdyz se mezi ne asi nedaji pocitat ty nejruznejsi ekologicko dotacni paskvily, tak shozeni vlady je proste velka prasarna, a koneckoncu se to ukazalo nyni na jejich volebnim vysledku. Jak se rika, kazdy sveho stesti,....
Jak z těchto stereotypů ven? Myslím, že jediná možnost je konfrontace s světem, k tomu je ale potřeba znalost jazyka a vycestovat ještě dříve než se díváš na svět zkreslenou pseudopravicovou optikou získanou v naší mediálně pokřivené zemi .
Brooklyn / juanita juarez píše:no je to tezky, za sebe rikam, skoda tech zelenejch!
dostali muj hlas minule, protoze jsem si myslel, ze se dostane do parlamentu strana plna mladejch lidi, ktera zacne zavadet novou politickou kulturu, jak tomu nasvedcovalo drivejsi bursikovo vystupovani, ktery jsem videl. bohuzel, v mejch ocich, naprosto splynuli s davem a opet dostala lekci moje naivita. jsem rad, ze pri letosnich volbach dostali pohlavek a preju jim, aby se z nej poucili. ackoliv jsem ojedinelej exemplar , myslim, ze takhle podobne to cejtilo hodne lidi, co je kdysi, svymi hlasy, dostali do parlamentu.
K prosazení neoliberálního modelu je potřeba provést převratné společenské změny, oslabit řadu fungujících institucí. Paradoxně však o tuto změnu usilují strany, které se označují jako konzervativní a deklarativně se zastávají tradičních hodnot jako rodiny, státní suverenity apod. I tyto „žádoucí“ instituce jsou však působením volného trhu oslabovány. Neoliberální politika se sice dovolává státní suverenity, přitom však oslabuje programově pozici centrální vlády vůči globálním trhům. Za této situace sotva může být programem pravice uchování tradičních hodnot. Dalším paradoxem neoliberální politiky je skutečnost, že spolu se snižováním výdajů na zdravotnictví, školství a sociální systém rostly ve všech reformovaných zemích výdaje na policii, soudy a vězeňství. Spojené státy jsou např. známé tím, že mají vedle Ruska největší procento svých občanů ve vězení; je to desetkrát více než v Německu a ve Francii. Ocitujme Johna Graye v knize Marné iluze:
„Celkově se dá říct, že růst kriminality a státních výdajů na ochranu veřejného pořádku byly typickým projevem celého thatcherovského období, jakož i experimentu na Novém Zélandě a v Americe Ronalda Reagana. [...] Souvislost mezi volnými trhy a politikou 'zákona a pořádku' nikdy nebyla náhodná. Tam, kde jsou zprostředkující společenské instituce a neformální společenské kontroly života komunity oslabovány ekonomickou změnou podněcovanou trhem, dochází k posílení disciplinárních funkcí státu. Vyvrcholením tohoto vývoje je, když se sankce trestního zákoníku stávají hlavní a jedinou oporou společenského pořádku.“
Jedním z cílů neoliberální restrukturalizace je posílení konkurenceschopnosti ekonomiky na světových trzích. To se v případě Velké Británie a Nového Zélandu zdařilo. V případě Mexika však skončily reformy obrovskou krizí, kdy před státním bankrotem zachránila zemi jen finanční injekce od MMF a USA. Ještě krátce před vypuknutím mexické krize roku 1994 přitom bylo v americkém tisku prezentováno Mexiko (řídící se americkými radami) jako vzorový příklad ekonomické modernizace.
Británie a Nový Zéland však zaplatily za svůj úspěch také vysokou cenu. Neoliberální experiment byl provázen rozevíráním sociálních nůžek, růstem chudoby a nezaměstnanosti. Na Novém Zélandu žilo v roce 1991 (po deseti letech reformy) 17,8 % obyvatelstva pod hranicí chudoby, přičemž před tím zde takovou sociální skupinu prakticky neznali. V Británii vzrostlo procento domácností bez práce (kromě důchodců) z 6,5 % v roce 1975 na 19,1 % v roce 1994. V Mexiku se během neoliberální reformy ztenčila významně střední třída, jejíž početnost během předešlých čtyřiceti let stále rostla. Nyní se její příslušníci propadli zpět do chudších vrstev a tento jev se projevil ještě před vypuknutím mexické krize.
Neoliberálové tvrdí, že volný trh je sám schopen regulovat míru zaměstnanosti. Vyšší zaměstnanost si slibují i od odstranění údajně demotivujících sociálních dávek. Rozevírání sociálních nůžek prý nemá vadit, protože ve skutečnosti se postupně daří všem lépe; někdy se hovoří o tzv. „prokapávané prosperitě“.
Nic z toho se v praxi nepotvrdilo, nehledě na to, že i relativní chudoba představuje společenský problém. Ve skutečnosti se však příjmy největší části obyvatelstva během neoliberálních reforem snižovaly. V USA byla dosažena nejvyšší průměrná reálná mzda v roce 1973, od té doby až do roku 1995 setrvale klesala, přestože HDP za stejnou dobu vzrostlo na dvojnásobek. (Ani při následném mírném zvýšení se průměrné mzdy zdaleka nepřiblížily úrovni sedmdesátých let; pochopitelně manažerské mzdy vzrostly během celé této epizody enormně.) Podle zprávy Americké konference starostů z roku 1996 bylo 19 % bezdomovců zaměstnáno, ani plný pracovní úvazek však nezaručoval v žádném americkém státě střechu nad hlavou. V polovině 90-tých let tvořily 27 % z populace amerických bezdomovců děti a jejich počet rostl. Ekonom Bernard Lietaer k tomu podotýká, že toto vše se odehrávalo v době, kdy Spojené státy zažívaly „nejdelší období konjunktury ve své historii“.
Nepotvrdila se ani teze o tom, že deregulace trhu práce vyřeší problém nezaměstnanosti. Ta se během restrukturalizace ve všech zemích zvýšila. Nízkou nezaměstnaností se z neoliberálních ekonomik vyznačují jen Spojené státy. Zdejší míru zaměstnanosti není ovšem možné hodnotit bez ohledu na již zmíněný obrovský počet lidí ve věznicích a bez ohledu na skutečnost, že je zde produktivita práce asi o polovinu nižší než v západoevropských zemích.
Z úst české pravice a médií zaznívají dnes výpady proti „rozežranému“ sociálnímu státu, mluví se tu a tam hanlivě o socialistické Evropě, vznikají články kritizující ekonomiku konkrétních sociálních států (např. Švédska).
Připomeňme si, co bylo řečeno v úvodu, že sociální stát je důsledkem kompromisního konsenzu mezi starou konzervativní pravicí a sociálnědemokratickou levicí. V Německu začal mimochodem budovat sociální stát už Otto von Bismarck, mj. v naději, že tím oslabí vliv sociální demokracie. Tehdejší konzervativci si uvědomili, že zachování stávajícího společenského řádu je podmíněno alespoň minimálním sociálním smírem.
Kritizuje-li dnešní česká pravice sociální stát jako levicový projekt, pak jde o ahistorickou manipulaci. Historický kontext by byl také neúplný, pokud si neuvědomíme, že neoliberální pravice není jediným kritikem sociálního státu; sociální stát je principiálně kritizován i z pozic marxistické levice, která v něm vidí uplácení proletariátu v zájmu zachování kapitalismu
carloff: to je tvuj prispevek, nebo odnekud zkopirovanej? Ptam se proto, ze mam obcas pocit, ze sem posilas neco, co napsal nekdo cizi, a chtel bych znat u tech veci zdroj... mohl bys ho, prosim, uvadet? dik
BTW:
CHOMSKY, N.: Tajnosti. lži a demokracie. Olomouc: Votobia, 1999.
Dnes nás neohrožuje nějaká totalita státu, ale vyrojil se jiný nositel moci v moderním světě. Opravdu důležitá rozhodovaní přecházejí z jednotlivých států a jejich vlád do vyšších, nadnárodních sfér a pater moci. Marně bychom zde hledali jakýsi řídící velín. Neexistuje žádné záhadné centrum, které by na této úrovni rozhodovalo o budoucím vývoji. Parametry tohoto vývoje se samy nastavují jako důsledek velmi komplikovaného a často rozporného střetávání protikladných zájmů celých skupin nadnárodních společností a jako důsledek toho, co se zrovna děje na velkých finančních trzích. Z hlediska jednotlivých států to však znamená, že vlády mají stále menší prostor, v němž mohou manévrovat a němž mohou uplatňovat své vlastní priority, tedy ty priority, kvůli kterým byly původně zvoleny a kvůli kterým pilně vybírají peníze od daňových poplatníků (Chomsky 1999, 38)
Co sebou vznik této situace přináší? Snad největší hrozba a paradox je v tom, že nebude možné podnikat v oborech, kterým se tito giganti věnují. Tím padá mýtus liberalismu o volném trhu. Volný trh je určen pro chudé.
KELLER, J.: Politika s ručením omezeným. Praha: Nové směry, 2001
Žijeme ve dvojím systému – pro bohaté je určená ochrana a pro všechny ostatní tržní disciplína (Keller 2001, 119). Liberálové si museli přivyknout, že svoboda trhu může znamenat také celosvětový monopol dvou či tří nadnárodních firem v každém ze strategických sortimentů. Museli se smířit s tím, že stát sice slábne,jak měli v programu,za jeho humny se však rýsují obrysy byrokratických korporací, které dokáží být při hájení svých zájmů neméně autoritářské než stát. Museli si zvyknout na to že všelidské hodnoty, které jim byly vždy tak drahé,se budou prosazovat pouze tam,kde to nemůže ohrozit obchodní zájmy (Keller 2001, 118-119).
Zajímavé je, jak zůstává tato skutečnost skryta. Jak se vesele ukazují záběry ze zasedání vlád a parlamentů, přitom mnohem objektivnější by bylo sledovat záznamy s manažerských porad v nadnárodních korporacích, protože tam se odehrávají rozhodnutí, která dovedou daný stát ovlivnit více, něž třeba vítězství opozice. Svou cestu si tito giganti razí pomocí ideologie liberalismu, kterou ovšem sami nedodržují a ani na tom nemají zájem. Jedním z kouzelných slovíček, které vzruší každého zapáleného liberála je deregulace. Toto slovo je jejich mantrou, která má při realizaci uvést svět do stavu blaženého svobodného trhu. Deregulace rozhodně neznamená, že přestává jakákoliv regulace a že z našeho života zmizí veškerá pravidla. To by přineslo pouze chaos a rozvrat, o jakém nikdy nesnili (a dokonce o něj ani neusilovali) anarchisté.
LUCOVÁ, M.: Pojednání o bohatství národů. Ekonom, 2001.
Deregulace znamená, že svou regulační schopnost ztrácejí klasické politické instituce, tedy především stát. Do budoucna nezmizí tlaky, jež budou určovat, jak se máme chovat, v čem máme spatřovat úspěch, co dělat musíme, co dělat můžeme a co činit rozhodně nesmíme. Dost možná budou takové tlaky ještě tvrdší a nekompromisnější, než byly dosud. Deregulace však znamená, že zmizí jakákoliv instance, ke které bychom si mohli stěžovat v případě, že nám tyto tlaky nevyhovují, že nám připadají nesmyslné, že máme vůči nim vážné výhrady. Deregulace neznamená zrušení příkazů, ale pouze zrušení jakékoliv zodpovědnosti za tyto příkazy. Kafkův Zámek byl v tomto ohledu stoprocentně deregulován (Lucová 2001, 56)
jeste jedna zajimava myslenka
Robert B. Reich: V pasti úspěchu: Diagnóza
kapitalismu 21. století
Prostor, Praha 2003
vytah prebran z Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2005, Vol. 41, No. 5
Pojmem „nové ekonomiky“ Reich charakterizuje nastupující realitu fungování ekonomických subjektů a pracovní síly v podmínkách globalizace a rychlého rozvoje technologií,zejména komunikačních. Právě vysoce rozvinuté komunikační technologie a jimi umožněnou rychlou dostupnost relevantních informací
považuje Reich za zdroj zrychlování pohybu v prostoru trhu. Protože elektronické sítě umožňují okamžité spojení a rychlé získávání jakýchkoli informací, ocitají se podnikatelské subjekty v tvrdé vzájemné konkurenci. Neboť spotřebitelé chtějí získat za své peníze co nejvyšší užitek za co nejméně
peněz a mají možnost okamžitého srovnán výhodnosti nabídek, musí firmy snižovat náklady na co nejnižší míru, aby udržely svou konkurenceschopnost.
Pokud jedinec získá dobrou práci, která mu přináší relativně mnoho peněz, nasedá do rychlovlaku vysokého pracovního nasazení, ač by aktuálně
tolik peněz nepotřeboval. Je ovšem potřeba zajistit si živobytí pro dobu potenciální nezaměstnanosti či zaměstnání, které takový výdělek poskytovat možná nebude: „v tom také spočívá jedna stránka nové práce, o které se příliš nemluví, ale ovlivňuje skoro všechny(...) a nutí je k tomu, že dnes pracují víc, než
by normálně bylo zapotřebí, aby mohli zaplatit zítřejší účty“ (s. 210). K vysokému pracovnímu nasazení a tempu je zaměstnanec zároveň tlačen konkurencí ostatních dostatečně schopných lidí, kteří jsou v boji o lukrativní pozice připraveni dotyčného předčit.
Být napřed před konkurenty není pouze součástí politiky firmy, ale i zaměstnance a zpomalit znamená odepsat se.Nyní jsou kontinuální inovace jednou
z mála možností přežití podnikatelského subjektu, který je pronásledován dravou konkurencí. Poklidnou atmosféru občasných a pouze kosmetických úprav produktů vystřídal frenetický hon za inovací. Tento základní rys podnikání v nové ekonomice postavil na výsluní pozice, které svou kreativitou
a invencí přinášejí firmám nejvyšší zisky. Není již ceněn Riesmanův organizační člověk řízený zvnějšku, svědomitý a poslušný, ale člověk, který vyčnívá, ohromuje a překvapuje.Poptávka po tvůrčích pracovnících inovátorech roste, zároveň právě na ně je vyvíjen největší tlak – jsou oni, kdo je nejlépe
placen a těší se nejvyšší prestiži, zároveň je právě na nich závislý úspěch firmy a nemohou si tudíž dovolit stagnovat. Přestože inovátoři a kreativci mají klíčový význam, jejich pracovní angažmá není definováno loajalitou.Podle Reicha je loajalita v obchodu či zaměstnaneckém vztahu krajně podezřelá a dlouhotrvalost svazku indikuje slabý proud inovace.Proto firmy obsazení klíčových pozic často obměňují, zároveň zaměstnanci se nezdráhají
odejít za lepší nabídkou. Důvodypro vyhazov z práce se však od doby modernity změnily: „člověk vyhozený z práce může být i dnes naštvaný nebo se může cítit ponížený,ale už se nepředpokládá, že by to byla jeho chyba. Lidé jsou stále častěji vyhazováni z důvodů, které nemají nic společného s jejich selháním“ (s. 145).V Reichově pohledu je „postzaměstnání“vymezitelné vůči jeho předchůdci z éry modernity skrze konec trvalých zaměstnaneckýchúvazků, nutnost neustálého vysokého pracovního úsilí, poklesem příjmů s rostoucímvěkem zaměstnance, stíráním rozdílu mezi domovem a prací. Klesá zároveň smysl právní ochrany zaměstnanců, kteří jsou tlačeni k práci jako samostatně výdělečně činní,kdy jsou nakonec spíše zaměstnanci zákazníka a organizace vystupuje spíše jako zprostředkovatel kontraktu. Významným rysem změny je podle Reicha také prohlubovánínerovnosti, která začíná nerovností příjmů.
Nejrychleji se zvyšují příjmy bohatých, zatímco významně klesají u zaměstnání, jejichž vykonavatelé jsou snadno nahraditelní.
Rostou možnosti a výhody pro talentované,schopné a ambiciózní lidi, zhoršují se však pro ty druhé, a to v absolutním smyslu.
Důsledky tlaku na výkon, nejistoty na trhu práce a v zaměstnání na osobní, intimní a rodinný život jsou nasnadě. Zejména rodinapřichází o své funkce a stává se korporací,která deleguje své kdysi tradiční funkce na subdodavatele jako pečovatelské a jiné organizace poskytující osobní služby. Důvodem
není podle Reicha sobectví a přílišný individualismus, ale racionální kalkulace zisků a nákladů na výkon rodinných funkcí. U kreativních pracovníků a manažerů je ušlý zisk z času, který by místo práci věnovali rodině tak vysoký, že téměř přestává být dilematem,čemu dát přednost. Zejména pak s ohledem
na nejistotu, jak dlouhé trvání bude lukrativní zaměstnání mít.Ekonomická racionalita je také podle Reicha důvodem, proč se rozevírají nůžky mezi
bohatými a chudými, mezi privilegovanými a marginalizovanými. Situace chudých seměřitelně zhoršuje nikoli proto, že by tak byl naplánován systém, ale proto, že se privilegované skupiny vzdělaných a zdravých snažímaximalizovat své dobro. Disponujíce svobodou volby přátel a společenství, aktéři se snaží
dostat do těch lepších segmentů lidí a vyvarovat se těch horších. Vzájemná segregace tříd začíná výběrem bydliště a sousedství,u dětí pak pokračuje výběrem školy a snahou vyhnout se školám, kde by jejich intelektuální rozvoj mohl být bržděn slabšími spolužáky.Nezamýšleným důsledkem snahy o vlastní
dobro, respektive dobrou budoucnost prosvé vlastní potomstvo je, že vznikají deprivovaná homogenní sousedství a izolované školy
se slabšími dětmi. Marginalizace a segregace určitých skupin nastává, aniž by po níněkdo přímo toužil, ale kontakt s těmito skupinamimůže pro privilegovanější jedince jednoduše znamenat snížení osobních šancí v budoucnosti. Maximalizace vlastního zisku vede k zhoršení situace chudých, jejichž možnosti tím klesají. Reich pro ilustraci tohoto mechanismu používá metaforu logiky pojištěnce u pojistných systémů, který se snaží vyvarovat rizika plynoucí z lidí, kteří jsou na tom hůře: „třídící mechanismus v pojištění funguje přesně tak jako v sociálních službách a ve vzdělávání. Nejlepší obchod uděláte tehdy, když vaše peníze nebudou subvencovat nikoho, s kým je větší riziko než s vámi“(s. 351).Tradiční systém sociální solidarity je
v éře nové ekonomiky narušen nikoli pro nárůst sobectví ve společnosti, ale kvůli vysoké míře nejistoty, kterou o své budoucnosti nebo
budoucnosti svých dětí aktér má. Právě nejistota vyžaduje co největší aktivitu, zodpovědnost a nasazení dnes, pro případ, kdyby
se zítra něco nepovedlo. Neponechat zítřek náhodě nízkou ostražitostí a zbavovánímse vlastních zdrojů a privilegií ve prospěch někoho jiného, když není jisté, že je už zítra nebude aktér postrádat. Závěr, který v této souvislosti Reich činí, je poměrně chmurný:
„výsledkem je přímé přesouvání břemene
placení za věci, které méně šťastní členové
každé společnost nejvíce potřebují, na ně samotné“
(s. 364).
Cyril píše:Samozrejme vsechno jeste komplikuje oblibeny, ale zcela lzivy medialni klise o "extremni pravici", kam je pocitan fasismus, nacismus, potazmo neonacismus. Skutecna krajni pravice je libertarianismus, respektive anarchokapitalismus, tj. uplny zruseni statu, vsechno kompletne privatizovany, absolutni respekt k soukromymu vlastnictvi.
To není pravda a v Čechách je to některými autory často záměrně opakováno i když to, že to není pravda, vědí. Proto bych na to rád reagoval. Z rozhovoru s politologem Charvátem:
"Dopouštíte se klasického omylu, který je v české republice velmi častý. První problém je, že ztotožňujete pravici pouze s liberalismem. To je chyba. Politickou pravici tvoří liberalismus a konzervatizmus. Fašismus vznikl jako revoluční podoba konzervatizmu a obsahuje řadu prvků této ideologie – silný stát, hierarchická společnost, odpor k rovnosti atd..
Druhý problém spočívá v tom, jak vůbec dělit pravici a levici. Nejstarší způsob tohoto dělení, vchází z odlišného vztahu k soukromému majetku. Podíváme-li se na vztah k soukromému majetku, dělíme pravici a levici podle toho, zda soukromé vlastnictví uznává (pravice) a nebo problematizuje (levice). Co vidíme u fašismu a nacismu? Spolupráci s velkokapitálem a akceptaci soukromého majetku. Tedy postoje v zásadě pravicové. " http://respekt.ihned.cz/rozhovory/c1-38 ... -charvatem
Tedy libertarianismus a anarchokapitalismus, jsou extremistickými formami liberalismu. Fasismus (a nacismus) extremistickými formami konzervativismu. Oboji dohromady jsou pak extremisticke formy tzv. "pravice".
Zajímavý dodatek je pak ještě i v diskusi pod článkem:
"Pojmy pravice a levice nejsou odborné termíny, nemají přesný obsah a používají se spíše v médiích. Z pohledu politologie existují v Evropě 3 hlavní ideologie: liberalismus, konzervatizmus a socialismus. K nim pak analogicky nacházíme i tři hlavní ideologie radikální, které představují v zásadě extenze (do krajnosti dohnané) varianty ideologií klasických: anarchismus, fašismus (a nacismus) a komunismus. (Fašismus a nacismus nejsou to samé, ale přece jen mají víc společných momentů mezi sebou, než s jakoukoli další ideologií.)
Historicky se evropský politický prostor utvářel kolem dichotomie konzervatizmus X liberalismus. S nástupem stran socialistického typu se však vytvořila aliance mezi liberály a konzervativci, přičemž toto spojení označujeme pojmem „pravice“. Pravice tedy není pouze liberalismus (který toho má s fašismem nebo nacismem společného skutečně pramálo), ale i konzervatizmus (jehož radikalizované základní postuláty skutečně tvoří jádro fašismu)."
Ja teda nejsme zadnej expert, ale nacismus ani fasismus neakceptuje soukromy majetek, spis naopak - Hitler nechal hned znarodnit vsechny velky podniky a fasismu to plyne uz z nazvu - zdruzovani do svazu, centralizace, statni dohled. Jako pan ma rozhodne pravdu, ale trochu si pomaha tim, ze rika jen pulku veci
Navic si myslim, ze pokud neni receno jinak, je za pravici oznacovan (u nas pseudo-)liberalismus a za extremni pravici prave ten pravicovy konzervatismus (nacismus, fasismus, neo- ...). Do jiste miry to ma logiku - oboje jsou pravicove a pridomek extremni ma v sobe negativni konotace. Pod pojmem pravicovy konzervatismus si muze spousta lidi predstavit spis Schwarzenberga nebo neco naprosto neskodneho, proto se to asi prilis nepouziva.
Wohma píše:Ja teda nejsme zadnej expert, ale nacismus ani fasismus neakceptuje soukromy majetek, spis naopak - Hitler nechal hned znarodnit vsechny velky podniky a fasismu to plyne uz z nazvu - zdruzovani do svazu, centralizace, statni dohled. Jako pan ma rozhodne pravdu, ale trochu si pomaha tim, ze rika jen pulku veci
Navic si myslim, ze pokud neni receno jinak, je za pravici oznacovan (u nas pseudo-)liberalismus a za extremni pravici prave ten pravicovy konzervatismus (nacismus, fasismus, neo- ...). Do jiste miry to ma logiku - oboje jsou pravicove a pridomek extremni ma v sobe negativni konotace. Pod pojmem pravicovy konzervatismus si muze spousta lidi predstavit spis Schwarzenberga nebo neco naprosto neskodneho, proto se to asi prilis nepouziva.
Také nejsem expert na dějiny nacismu, ale domníval jsem se, že velké podniky (Krupp, Siemens AG, IG Farben), za Hitlera nebyly privatizovány, a speciálně zisky šly do rukou vlastníků. Samozřejmě byl zaveden "válečný režim" za účelem co nejlepší kooperace mezi státní válečnou mašinerií a těmito soukromými korporacemi (např. nasazení státních správců s velkými pravomocemi do těchto továren) - ovšem bylo to oboustranně výhodné jak pro majitele tak pro nacistický režim. Privátní vlastnictví nebylo zpochybněno, jen bylo podrobeno pevným pravidlům stanoveným státní mocí. Samozřejmě masivní vyvlastňování probíhalo v případě podniků vlastněných Židy. To ale něco jiného.
Viz http://www.nazism.net/about/relation_to_other_concepts/:
"Industries and trusts were not nationalised, with the exception of private rail lines (nationalised in the late 1930s to meet military contingencies). The only private holdings that were expropriated were those belonging to Jews. These holdings were then sold or awarded to businessmen who supported the Nazis and satisifed their ethnic and racial policies. Military production and even film production remained in the hands of private industries whilst serving the Nazi government, and many private companies flourished during the Nazi period. The Nazis never interfered with the profits made by such large German firms as Krupp, Siemens AG, and IG Farben. Efforts were made to coordinate business's actions with the needs of the state, particularly with regard to rearmament, and the Nazis established some state owned concerns such as Volkswagen. "
Ale máš pravdu v tom, že u nás si většina lidí pod "pravice" představí "liberalismus" a na konzervativismus se tak dost často zapomíná. Ovšem ortodoxní konzervativec by řekl, že jen konzervativci jsou skutečná pravice, že liberálové s tím jejich volnomyšlenkářstvím mají vždycky už napůl nakročeno k levici.
.
, myslim, ze takhle podobne to cejtilo hodne lidi, co je kdysi, svymi hlasy, dostali do parlamentu.
